Přežil jsem se. O pár dní, i o několik let. Jsem však příliš živý na to, abych hned usínal - ano, vskutku jsou čtyři hodiny ráno, ale to je čas, kdy věřím na neumírání. Lidé neustále pláčí a jsou s tím otravní, i já pláču a jsem o to otravnější sám sobě. Uklidnění mi však skýtá jedno ohromné zjištění. Pokoj měl vzezření, ba i tak chutnal, právě oloupaných pistácií, jen obrovská postel, na polštáři čokoládový bonbón se sušenkou ( jaká lež! ) a koupelna s imitací sprchového koutu. Za oknem bylo nádvoří z kočičích hlav po nichž se proháněli zaběhnutí psi. Lásku jsem tušil, ale city byly opravdové. V televizi běžely už jen reklamy na hubenost a věštci hovořící tak obecně, že i já se našel v osudu sedmapadesátileté paní z Ústí nad Labem. Musím údajně co nejdříve provdat dceru. V záplavě ateismu už jsem zřejmě ochoten uvěřit všemu. Zpět ke zjištění. Usnul jsem na rozbouřené hladině Lipenské přehrady, její oči doteď pronikavě svítí v mé paměti, jsou to lucerny Lucifera, avšak hoří nebeským plamenem, jsou to nejvyšší body mé pošetilé touhy po kráse, jsou to nebroušené "Démanty noci", jejichž očekávání nikdy nemohu naplnit, natolik jsem nicotný v jejich lomeném světle. Opět se mi někam zatoulala nit, toť můj ustavičný kontakt s přeludem. Už vím: chci hovořit o ďolíčku pod nosem, aneb nad horním retem, o malé strouze v obličeji, jíž sdílíme všichni bez rozdílů ( jak tupé je rozdělování člověka do skupin dle podobností ryze vnějškových, vsadím se s kýmkoli z vás, že mám mnohem více společného s Mongolem Shangiey, ježto obdivuje Ezru Pounda, než s Břeťou Sávkem, "čistým árijcem" z Počernic, který každý pátek zdvihá pravici ve zdejší sokolovně ), ta rýžka ( rýha, chcete-li ) je otiskem prstu Anděla, který nám cestou na svět tiší ústa, bychom zapomenuli na všechno předchozí. Celou myšlenku mi do hlavy přivedl belgický film Pan Nikdo, který vám vřele doporučuji, neb se podobnostmi jen hemží, nutno však jej shlédnout alespoň 23x.. Koketoval jsem tedy s onou myšlenkou a flirtoval s nejrůznějšími jejími verzemi a dopadla mě úzkost z nepaměti. Jak asi vypadá můj Anděl? Umí létat, anebo je to jen pověra, která má strašit, či utěšovat. Má každý Anděl přidělenou svou, životem plovoucí, bytost, anebo celou skupinku o níž pečuje? A setkávám se tedy s lidmi, s nimiž sdílím Anděla? Anebo se setkat nesmíme? Proč mám zapomínat, když bych se bez toho vyvaroval spoustě hloupostí!? Otevřel jsem okno a nechal oči spočinout na souhvězdí s jehož jménem si hlavu nelámu, protože nemusím vědět všechno. Mě stačí, že je. Zvláštní, jak mnohým tato prostá (ne)vědomost nestačí, že potřebují Být o něco více, než ostatní, v pravém smyslu slová BÝT. Často slýchám, že jsem zcela jistě též takový, chamtivý na život, ale kdo má právo soudit mě, než můj ( náš!? ) Anděl - a ten se se mnou jistě vypořádá po svém. Přiznám však, že jsem šťastný člověk, že vy, jež čtete zdejší řádky, dopřáli jste mi splnění snu a přísahám, jsem neskonale vděčen, dovolte mi však zbytek života uchránit. Stěží snáším ztrátu obvodobých zdí svého soukromí, snad jsem přecitlivělý, avšak věřte, že není snadné rozeznávat, koho zajímám já a koho ten kým třeba jsem, kdo hledá Příběh a kdo senzaci. Unavuje mě uklidňovat se klišovitými tvářemi lhostejnosti, poněvadž lhostejný nejsem a záleží mi na každém, koho oslovím, kdo se snaží uchopit mě, aniž by pochopil, neb to ( což z vlastní zkušenosti vím ) nelze. Stávám se tak složitějším a ztrácím návaznosti na každého, kým jsem byl. Bezostyšně prohlašuji, že nadmíru miluji, zbožnuji lidi a důvěřuji každému tak hloupě, že z mých zad trčí už nejméně pětice rukojetí. Nač ale ztrácet Víru? Činí mě štastným, ač nevím komu náleží. Stvořili jsme si přílišnou spoustu věr. Stýkají se v jediném, vždy když prosíme, --kláníme hlavu. Jako by nad nebem bylo víc, než azurová modř. Jako by neustále rozpínající se vesmír hnal naše modlitby k jediným uším. Ty slechy jsou však naše. Vy i já držíme život v šachu. To je náš Bůh. Dar svěřen v naši vůli. Buďto jsme a nebo nebudem. Zde mě napadá František Gellner:

má milá rozmilá neplakej

život už není jinakej

dnes buďme ještě veselí

na naší bílé posteli

zejtra? co zerjtra! kdožpak ví

zejtra si lehnem do rakví

Zní to bezohledně, ale je zde tolik něhy, že v běžném světě ji člověk není s to najít. Nebraňme se proto životu kvůli pocitu, že poslání na nás teprve čeká. Naše poslání ( povinost zní totiž příliš vojensky ) je žít život bez ustání, žít jej tak, by vaše štěstí znamenalo štěstí jiných, či bylo alespoň souběžné.

Děkuji vám a nemálo.