Nadešlo další volání po revoluci. Byl jsem tomu poprvé přítomen. Tak jako v desítkách dokumentů, i zde lidé skandovali hesla a domáhali se slechu adresátů, jimž už tou dobou rostla konta. Hned za tečkou mi dovolte pokračovat v myšlence, kterou to, co jsem umístil před ní, vyvolalo - konta. Sám sebe (poněvadž poslední dobou sám k sobě přicházím) jsem přistihl na pochybách, zda nejde jen o jakýsi skrytý druh závisti, závisti chráněné vlastním tělem, dalo by se říct. Je to ten pocit, kdy mě do očí bijící korupce (a podobné módní pojmy) urážejí, avšak nejsem s to, představiti si sám sebe v dané situaci, aneb - jak bych se zachoval s vědomím, že v obálce na mně čeká přinejmenším nová kytara..? Byl bych vskutku tím, za koho se považuji a ukázal prstem, anebo by mi vše zachutnalo, jako to chutná současným pašíkům? Inu, s touto myšlenkou jsem na místě stál a poslouchal dav přesvědčivých, leč netroufám si tvrdit o každém, že o sobě přesvědčených, jistě však zklamaných a pobouřených tisíců. Stál jsem a styděl se za rozpaky. Vnímal jsem výrazy tváře i gesta a mnohé přejímal, byl jsem však následnou úvahou usvědčen, že mi doposud nenáleží tvářit se a gestikulovat oním zaujatým způsobem.

Nakolik je čest otázkou přesvědčení a nakolik otázkou příčin, jež člověka k "ctnosti" dotlačí? Mám dojem, že mnohý mučedník, kolikrát neměl na výběr a až dějepisci opřadli jeho život legendami, či on sám po "útlaku" přistoupil na hru osudu. Ba je dokonce možné, že někteří z nás, dnes protestují sami proti sobě v budoucích časech, ale jako na sobě minulost lpí přespříliš, tak budoucnost není věčná.

Ony pochyby se mi honily hlavou až do dnešního dne, kdy jsem usedl a jal se vše utřídit do odstavců, bych byl (alespoň sám sobě-opět) čitelnější. Najednou mi připadá, že není ku prospěchu věci bouřit se tímto hlasitým způsobem do té doby, než si každý z nás takovou malou revoluci spustí ve své hlavě. Příjmeme-li, že může jít i o krvavý konflikt, (neboť příliš často třímáme ve svých rukou kámen) jsme na správné cestě k dialogu se svědomím. Pak teprve volejme po Spravedlnosti a Pravdě, neboť tato slova jsou svatá, jen jsme jim neustálým omýláním vštípili pel samozřejmosti a tím nemotorněji se jejich pravého významu dožadujeme.

Abych předešel podezření z protimluvu - chvěl jsem se štěstím, že jsme se odhodlali promluvit, jen doufám, že nejde o iluzi, a že dojde-li k významotvorným vzdorům, nevstoupíme podruhé do téže řeky, že se Víra a Nadšení nerozprchne, jako zběsilé stádo a nechá tak opět místo pro otrlé..