Na cestu vyrazil nezvykle brzy. Alespoň na zdejší poměry brzy. Přistihl tak Slunce v peřinách, ono však nemá ve zvyku lidem cokoli zazlívat ( na což jistě doplatí, o tom však později ). Od rána tedy svítilo Slunce a ten, jehož jméno je vše, co se vám vybaví u šálku černého čaje s mlékem ( něžné povahy nechť míchají s lžičkou medu ), opustil své město. Nebylo však ve skutečnosti jeho Městem, neboť to jej s přiléhavou ochotou adoptovalo až v pěti letech. On si však doposud nic takového nepamatoval, aneb neměl potřebu přikládat důležitost zašlým časům. Pravdou však je, že Město si jeho přítomnost balzamovalo a současnost už s tím nic nezmohla. Byl tak součástí čehosi, co jej překročilo, ale dějí se i takto neodvratné věci.

Setkání s Vědomím jej přetvořilo v Oslnivce, člověka váženého jen sobě samému (?). Pýřil se často obrazy, které si vypůjčil z Příběhů, jež záměrně nedožil do konce, nejen proto, že mu nenáležely, ale především, že otevřené konce hrály do karet jeho domýšlivosti, či fantazii s níž sléval blízké osudy v jeden celek, ve svůj život. Myslím, že odtud pochází jeho strach ze zrcadel.

Toho času bez přátel se živil prací, což jeho nestálé povaze propůjčovalo tvář jakési důstojnosti, avšak především dané slovo připravilo o význam. Byl prodejcem odpustků, čili jej příležitostně oslovovaly nejrůznější dobročinné organizace s tím, by vás den co den potkával v ulicích a pečlivě sestavenými formulemi z vás mámil obnosy, jejichž výše určovala velikost vaší úlevy. I on považoval celý akt za poslání a důsledně tak čistil zohavené části Svědomí, které v něm ještě přežívalo.

Při našem posledním setkání se o Cestě nezmínil, bylo však patrné, že se v něm něco odehrálo, že se v něm cosi střetlo. Pro objasnění přikládám pár deníkových záznamů.

4.1. XXXX

Barvy se vylily z kontur a jen Ona zůstane na znamení noci, neb v její přítomnosti snadno vzplane vzduch. Vzadu, nad obzorem se pak rozletí hejno nohsledů, kteří o ní budou psát básně, povedu je já, avšak opačným směrem, protože život natolik majestátní nelze žít jinak, než rovnou do vzpomínek a my všichni za okamžik začneme tikat tak, jako tiká čas.
5.1. XXXX
Spící připomíná řeku, v níž se chladí nohy milenců, vlasy se ji vpíjejí do peřin tak samozřejmě, že nelze, než obdivovat onen neskonalý soulad se světem, jemuž náleží. A přesto, i ve spánku je nedostižná. Sedm milimetrů od míst, kde je kůže nejtenčí, poskakují bludičky a matou mysl těch, kteří kdy zahlédli světlo, jímž ( vždy jen na okamžik ) nechá nahlédnout v bezbřehou krajinu sebe sama..

vosková noc 7.1. XXXX
Její objetí je žádoucí a žádostivé, jako dotek  dítěte vděčného za pozornost, jako kovová past na medvědy, v níž se však člověk s radostí odevzdá, neb tudy vždy mezi otevřením a sevřením dlaně vstupuje anděl.

9.1. XXXX

..pohltila mně, bez rozpaků, a teď tvoří z mého těla tříšť, a snaží se tak sjednotit náš tep, můj rytmus však vynechává všechny první doby, zatímco z její hrudi je slyšet příbojové vlny, jak se mění v pěnu, nárazem o pobřeží mých myšlenek.

Zde je několik řádků, včetně data nečitelných, avšak nutně náležicích sledu událostí.

??.??. ????
???..pak, jednou, ..???, vezmu tuš a plnícím perem spojím všechny její přesně a zručně vmalované pihy takovým způsobem, že z výsledného obrazce vyčtu vše, co se nám před sebou podařilo utajit..

Jistě, je to létavice, silueta blíženců na hladině Středozemního moře, avšak její moc spočívá právě v tom, že svede být středem i okrajem všeho, co se zdá nedohledné..

Tolik k příčině, zpět k důsledku.

Zmátlo mě, když mi ten zanedbaný stařík doručil deník znovunalezeného přítele, po dlouhém odloučení jsme se příležitostnými návraty opět stávali bližníky, tentokrát ovšem bez náročnosti a majetnictví, které se nám Tenkrát stalo osudným. Spíš ze zvědavosti jsme se spolu znovu propíjeli k ránu, ale jen stěží vystihnout tvar, v němž jsme k sobě nyní přilnuli.

Měl příliš tajemství, stohy zoufalství, jež vkládal na papír a víc než kdokoli, byl skutečným básníkem. Jakoby mimoděk přijal roli mučedníka, jemuž se dějí úskalí, ba spíš, jemuž se musí dít úskalí, by neustal v pohybu, neboť bez smutku není veselí a bez nenávisti láska. Tvrdil, že chybí-li srovnání, není možno Poznávat, nebo snad Vědět.

Kolikrát jsem jej podezíral, že si přímo libuje v libertainství, v sebetrýznění, lítosti i krutostech, jež přijímal i rozdával na počkání, neboť právě díky tomu dýchal. Se zvráceným zalíbením doufal, že nepravosti, které na sebe sám přichystal jej srazí ke dnu, neboť tušil, že teprve tam opravdu pozná, která jména jsou skutečná a která jen domnělá. Mám teď na mysli jména, která jsme si stvořili my, lidé, bychom si usnadnili komunikaci. On však podezíral předky, že byli příliš pohodlní, aby pátrali po významech a jen schématicky načrtli „nějaký" obsah slov, jejichž kontury však nestačí obejmout vše, co skutečně znamenají. Až troufale pohrdal povrchností, s níž se mnozí z nás smířili tak, že pro přežití stačí výnosná práce, milující partner a dobré zdraví ( přežití pak vyslovoval s obzvláštní nechutí ). Pátral po smyslu a mnohé z nás považoval za ty, z kterých se pro samou lásku k pravdě stali lháři.

Mí přátelé ho považovali za idiota a byl-li někdy přizván k našim nočním sedánkům, pak jen pro pobavení všech přítomných, kteří s  ním na oko vedli sáhodlouhé diskuse o tématech, která pro něj znamenala První i Poslední a pro ně pouze povyražení. Byli to bohatí přátelé. Nebo spíš chuďasové, kterých jsem si záhy přestal vážit.

Časem, když jejich hru prohlédl, mstil se jim dokonale. Totiž, byl-li kdy skutečně někým, pak Milencem. A sváděl jejich ženy, dcery i vzdálené příbuzné a známé. Přestali ho zvát – miloval v ilegalitě. Nebyl však sukničkář, ještě dál měl k děvkařům, či kurevníkům. Nikdy jsem nezažil nikoho tak upřímně milovat několik žen najednou. Jeho promiskuita však byla čistá, snad přímo ryzí, neboť se svými milenkami vždy sdílel vše, plakal s nimi a rozesmíval je, usínal s nimi a rozesníval je. Všechny věděly, že nejsou jediné, stejně však všechny stejně cítily, že jediné jsou.

Bombardoval jsem jej otázkami, jak to dělá, aby mi prozradil taktiku, způsob, jimž lze ženu očarovat, připoutat, uvést do tranzu, by svolila k polygamii tak očividné a nevídané, zcela milovala a přesto neočekávala víc, než je jí ochoten nabídnout. Odpověděl vždy s úsměvem, „Láska je nesnadná a miluje se, nutno k ní takto s opatrností přistupovat".

Pročítám-li se jeho deníky, napadá mě, že sám neznal odpověď, že byl předurčen, či spíš odsouzen k věčnému hledání prostých odpovědí na tisíckrát kladené otázky, na které jsme my postupem času rezignovali, na něž však on kladl největší důraz.

Byl dítě. Velké dítě odložené v cizí zemi.

Obviňoval se a byl obviňován z prospěchářství, ze zneužívání důvěry a kdesi cosi, považte však, že především on sám byl obětí svých obětí..

16.1. XXXX

Maličká už má touto dobou další důlek na posteli, doposud nestačila vyvětrat, ba nevytěsnila ani teplo z prostěradel a už mě líbá, jako bych ji posloužil coby úleva od stísněnosti matného svědomí, chutnala jako víno, koupené těsně před zavíračkou, na kuráž, či pro jistotu, aby neutkvělo v její paměti víc, než dojem lačné touhy po sevření. Člověk se s ní chtě nechtě musel stylizovat do role vůdce, poručíka, hrdiny první linie, jenž je sice smířen s porážkou ( neb je nepřítel v přesile a odhodlanější ubránit se ), ale doufá v náhlý zvrat, v poblouznění, v zatmění mysli, v soucit.

Je až s podivem, s jakou lehkostí mě v sobě přijala, její dech mi dodával odvahu, neb jsem neustále bojoval s představou, že pouze dokončuji pokřivenou bystu, jež pod prsty nezručného umělce skonala a proklela veškerou jeho vášeň. Zde dílo přerostlo autora a bere za vděk vším, co ještě tepe, co nemá alespoň zdánlivý strach z toho, co se jeho přičiněním může změnit v mýtus, v labyrint, v němž se setkají vyděšené sny těch, kteří ji poskytli vše, co si přála.

Líčím ji zde až nesmiřitelně úzkostnou pro každého, kdo s ní příjde do styku, ale vím moc dobře, že její (po)chyby jsou tím nejmocnějším afrodiziakem. Snese-li se ještě alespoň jednou do mých dlaní p????

minuta po půlnoci17.1. XXXX

Když jsme se pomilovali, zeptala se mě, jestli někdy přestanu tíhnout k dobyvatelství, jednoduše, zda-li dospěju. Zhrozil jsem se přesnosti, s jakou byla její otázka umístěna v čase a schoval hlavu pod peřinu. Voní kokosovým krémem, vášní a nenasytností, celé to budí dojem obrovské náruči, k níž má člověk pocit instiktivně se vracet ze všech svých výprav, na nichž loučemi zbavuje Lásku domova.

Bylo dojemné pozorovat, jak se všemožně snaží neodkrývat všechny detaily mým zvídavým očím. Pokaždé jej uklidnilo, když jsem pronesl zřejmě v žertu ( opravdu jsme hodně pili ), že je jeho život roztodivná koláž, v níž se jistě těžko orientuje on sám, tak ať mě laskavě nezatěžuje nevýslovností svých citů.

Poznal jsem ale, že mezi všemi nejasnostmi nevtíravě, leč úzkostně naznačuje tři velká témata. Jedné s oblibou říkal Maličká, znamenala vše co mizí ve větru a dopřávala mu ukojit své nezkrotné já, se kterým soupeřil, neboť k němu pro jeho bezstarostnost velmi vzhlížel. Skutečně se však chvěl při vyslovení Jitřenky, byla tím, co s nebývalou pečlivostí opatroval, co uchovával v tak silném napětí, že cokoli, co se mezi ně vpletlo, okamžitě pozbývalo platnosti.

24.1. XXXX

Byla to jedna z těch nocí, kdy světlo z předsíně uvízne v barikádách tmy mezi ložnicí a spánkem, kdy doposud rozechvělá těla rozpoznávají sutiny horečnaté touhy, kdy milování znamená totéž, co podání ruky ze soustrasti.

Maličká si zapálila si cigaretu a chvíli jen sledovala svůj obraz v zrcadle, pak se rozesmála a představila další ze sta svých tváří. Byla příliš hlučná a příliš lhostejná všemu, co jsem jí odevzdal. Nebylo mi dobře, neboť jsem cítil, že s každou úštěpačnou poznámkou se vrývá hlouběji do mého podvědomí, že vítězí. Vryl jsem si do paměti celý ten odraz, tu spoušť, kterou ve mně natropila náhlým odchodem. Pamatuji si všechna svá gesta, kterými jsem zastíral klopýtající důstojnost, když jsem ji doprovázel ke dveřím, byly trapné, ale dá se jim předejít, lze je nahradit(!)?

25.1. XXXX

????   ..a těžko mi je z toho, že to nebyl můj byt, kde jsem celý ohavně nesourodý duet odehrál. Mezonet Jitřenky, bytosti plné života, jíž jsem především okrádal o city. Náš vztah (NE!) pozbyl čiré napětí ( k smíchu je všechna uznaná relativita ) a proměnil se v nenahraditelnou součást, v dualitu(?).

Připomínala starodávné nástěnné malby, ne pro jejich vzácnost, spíš pro vlastnost, s níž chudé obvodové zdi povyšovala na umění. Přál bych si, by mě opět zasáhl její pohled (konečně bez výčitek), pohled tříletého filozofa s tmavými vlasy, šplhající po piniových kmenech až kamsi v ničím neohraničený prostor duše pozapomínající na upjatost těla. Tak obrovská byla a tak křehká ve svých náladách, kdy propadala úzkostem, že není víc, než pohyblivá loutka, která jakousi náhodou ožila.

Zde se odehrává Jediný skutečný život mé lásky.

28.1. XXXX

..???? mluvili asi hodinu, seděl jsem na terase a četl nahlas Holanovy verše, rozbíjely se o skleněnou tabuli dveří za níž se hádaly dvě oněmělé postavy, dva stíny na bojišti, jemuž nenáleží víc, než těla obětí, žádné uznání, žádné ceremonie.

Když odešel, Jitřenka zamkla dveře a jak má ve zvyku, bez jediného hnutí se přemístila do koupelny, slyšel jsem jak pláče, v tuto chvíli proklínám Stvořitele, že přisoudil lidem vlastnost rozpustit smutek do slz a nechat mě podobné nečinně příhlížet apokalypse v milovaném srdci.

Opil jsem se, něžně, bez skrytí jsem ji svlékl a přiměl pomilovat se se mnou. Planula, ne však pro mně, ale pro všechny, které toužila milovat.

Zřejmě, anebo snad jistě byl zajatcem touhy po blízkosti, nebyl si však jist vahou tělesnosti a ducha. Jednou se mi svěřil, že má pocit, jako by si tělo podmanilo duši, a že je slabý postavit se do opozice. Byla to působivá přednáška a utkvěla mi v paměti tak silně, že jsem s to vám jí téměř doslovně ocitovat ( ač byla poznamenaná hltem červeného na rtech, na zubech a v mysli ):

"Zdědili jsme po předcích vtíravou neřest překřikovat v sobě bolest chtíčem, ten opojný okamžik, kdy se těla protknou a schovají se jedno v druhém, přiblíží jejich nepatrnost veršům nezemské velikosti, na jejichž počátku je zrození a jejichž pád je neodvratný, celý život směřujeme ke smrti, v momentech, které nám naskýtá tělesná rozkoš a kdy jsme ji nejblíž, dochází k smíření (zde se odmlčel a zadíval se na servírku, jejíž jméno znal, ale nedokázal si jej vybavit, oslovil ji tedy Maličká a obědnal další láhev Merlotu). Proto všichni, kteří toužíme po odpovědi, upadáme v dobrovolné otroctví smyslů, proto nadšeně toneme v pelagiálách pohlavních ústrojí, proto milujeme a snažíme se tak strhnout ze sebe pel stereotypu a všednosti, ačkoli vystřízlivíme-li, naše podoba se nám zhnusí a vyvolá dojem karikatur, či parafrází vlastních a jedinečných já, jichž se nám domněle nedostává."