"Vesmír má tolik středů, kolik je v něm živých bytostí." ( Alexandr Solženicyn )

Dva listy Platanu činily jeho nahotu snesitelnějí. Přežvýkavci však zatoužili právě po nich. Kdo ví, co je k tomu v tuto nehlasnou chvíli vedlo, chyběl zbytek dne do půlnoci a on věděl, že zmizí-li pod všežravou hladinou i poslední ostrov intimity, není k čemu se probouzet. Štěstí jej celý život mátlo, neboť v zorném poli lidí zpopelnělo a stalo se synonymem bláznovství. Šťastný člověk je náhle pronásledován a prohlášen samozvanci Normality za přepych, či spíše za přežitek, jež se novodobé společnosti nehodí.

Našli jej tu noc v parku, kde rozdával své peníze lidem, kteří si jimi zahřívali ruce, tenkrát od nich vzplanulo nebe, popel padnul na Víru a rouhači usoudili, že přišel jejich čas. Jali se jej lynčovat. V ulicích se pak válely svršky posledních svobodných, kteří dali najevo, že nejsou lhostejní k úpadku, čímž se odsoudili k samovznícení ( bylo  T o  Štěstí? Kdyby ano, jakou má pak cenu!? ).

Kdyby mě bylo více, alespoň o myšlenku, do roztrhání těla bych hájil zbylé listy Platanu, ale vždycky jsem byl menší, než ostatní a o to více mě užíral strach, že nebudu viděn, neboť strach rodí pochybnost a pochybnost je pravlastností člověka, jemuž byl odepřen ráj, ke kterému od té doby marně směřuje. Tak svět zošklivěl samou touhou po kráse a já, coby nedílná součást organismu nakaženého nevyléčitelnou smrtelností, tonu mezi ničím a něčím, co znamenají a neznamenají slova.

Velikost člověka je dnes dána rozsahem jeho majetku a jen málokteří, jimž není stěží trpělivě dočíst knihu do konce, uvidí kulhavou matku Nerovnost a pocítí ji na svých kolenou, neb Země taková je, rozpraskaná a zjizvená po těžké palbě sebestřednosti dětí, jež s důvěrou povila.

Jsem tedy součástí jednoho celku, mám si tak stěžovat na nesvobodu pohybu? Svět, zatavený do neprodyšného celofánu, je příliš smělým darem pro život někoho, komu sám fakt, že jde o dar z lásky, nestačí pro to, aby byl spokojený.

Že se dnešní Přesličky kdysi dotýkaly nebe, je jasný důkaz, že žijeme v Druhé(?) šanci, že nám byly stíženy podmínky a nás nenapadá nic lepšího, než si na stížené podmínky stěžovat a tížíme tak mysl tím, že se z bezvýchodnosti snažíme vytěžit co nejvíce sami pro sebe tady a teď, bez ohledu na nás příští potom..

Přistoupil jsem k tomu muži a políbil jej. Plakal jsem, protože nahý nebyl on, ale já..

To už se mě však chápala jakási čyřruká chobotnice a táhla mě do vozu. Tam přišla první rána a měla zvuk ohně a vody a náhle nebyla, jako není oheň, je-li voda a totéž naopak a pořád dokola. A já rozeznal symbol kruhu, jako lež o tom, že konce jsou jen vznešenou ideou.

Ptali se mě, co jsem v tom parku hledal. A já stále opakoval, že si jen potřebuju trochu odpočinout a že park je k tomu ideální, a tak jsme se velmi dlouho nechápali, já a chobotnice. ( Že jsem prahnul po "lidském" objetí, jsem se Chobotnici neodvážil svěřit ).

Pomlka za pomlkou. Tak se snadno ztrácíme mezi řečí. Neboť slova už nejsou, - od Popravy významů.

Budu-li se příště cítit šťastný, nechám si to pro sebe a ušetřím tak své tělo tísnivé bolesti svěrací kazajky.

Naučit se naslouchat druhým a přát jim, i když mi není přáno, to je úkol pro další mé já. Doposud jsem příliš člověkem a vidím jen to, čemu přikládají význam oči..