Někdy v čase před pětadvaceti lety

Patos je nedílná součást dojmologie člověka, ne každý s ním však dokáže nakládat tak, by nepůsobil jako blbec. A. si v patosu liboval a navíc byl velmi štědrý na slova, což jeho společnost brzy činilo nesnesitelnou a jeho směšným .. ( mimo jeho zorné pole )

Pracoval jako práskač v úřadě, kde se před Člověkem práskalo dveřmi, by se polekal a nekladl tak odpor v budování Země Ztebeživé. Liboval si v penězích, ač často sliboval, že se změní, nikdy nelitoval, že tak neučinil. Rozumní lidé se mu vyhýbali a hlupáků se zbavoval. Byl jedním z těch o nichž se šušká. Budil strach a vstával až k obědu, což velmi trápilo jeho personál, jemuž se tímto neduhem zaměstnavatele protahovala pracovní doba ( uměli o tom však obratně mlčet ).

Měl moc a proto chtěl vše. Nic nepředstíral, byl skutečně Hrozný, když s úsměvem a povzbuzujícím poplácáním po rameni posílal jiné na Druhý břeh, jakoby říkal, "Počkejte tam na mě, tam si sednem u piva a já vám v klidu vysvětlím, proč jsem se tady choval jako svině.., uvidíte, ještě se tomu společně zasmějeme..". Pak si šel obyčejně pro výplatu a z výplatní kanceláře rovnou do Královské na preclík a minerálku.

Jedno z mnoha úterý si pořídil psa. Snažil se tak ostatním dokázat svou samostatnost a sebe zbavit samoty. Byla to fenka všemožné rasy a jmenovala se Jedna. "Co kdybych umřel, byla bys tam?", tázal se ji často majetnicky, když mu láskyplně olizovala tváře. Představoval si armádu najatých plaček a uspokojoval se tím, že po smrti bude pláč za peníze, jako tomu je doposud jen s Láskou.

Podnikali dlouhé procházky městem. Jako třeba tuhle, kdy se setkali s B. a bylo jim náramě. Jedna aportovala klacíky a A. byl pyšný, že poslouchá jeho příkazy, měl pocit, že by to na B. mohlo zapůsobit.

A nemýlil se, pomyslela na něj, jako na silného, dominantního muže a už jej v představách svlékala na svém jednotvarém, žlutém gauči s přívlastkem nezřízené vášně..

Působilo to komicky. Idiot, jemuž na mnohém nezáleželo tak, jako na sobě samém, byl náhle obdivován dívkou nezemského vzezření. Kulatou, jako paže větrného mlýna při pohybu, spletitou, jako nitky cév trnitých keřů. Vlasy měly barvu divokého vína a stékaly jí až ke konečkům prstů, kterých se nemohl dopočítat.

Bylo mu jasné, že nebezpečí číhá za každým rohem, proto brzy velel i ji.

Zatímco Jedna štěkala na dotěrné sousedy stalo se, že A+B=A1 – B, a to je, milý čtenáři, počátek tohoto Příběhu.

Někdy v čase po pětadvaceti letech

(První den před Včerejškem)

Díval se z okna za nímž nebylo víc, než tma (ačkoli se už tou dobou vše chystalo k příchodu rána). V pokoji, kde zamyšlen stál svítila lampa, což mělo za důsledek, že v okenní tabuli zpozoroval sám sebe. Měl opět rozcuchané vlasy, rudé skvrny ve tvářích a zrychlený dech. Byl opět nahý. Opět se obviňoval z mnoha nesourodých hříchů a zároveň byl pyšný na život, který žil. A přesně takovým je člověkem. Podvojným, ne hrubým, ne však ani ctnostým. Napadaly ho myšlenky (ve zvláštním pořadí!), o nichž by nepromluvil k nikomu jinému, než ke mně. Jeho jméno neznělo vznešeně na Příběh, který chci vyprávět, nazvěme ho proto –Art-.

Můj Přítel často hovoří o tom, že i v největším štěstí, má člověk právo na to, být trochu nešťastný ( ironií je, že to neplatí naopak ). Používá toho příměru především v bezohledu k ženám. Fyzickou lásku tak považuje za jedinou možnou, duševní pak za jedinou ideální.

Art neměl daleko k slzám, když pochopil, že milování, jímž si v předchozích minutách tělo podmanilo duši, nebylo víc, než podání ruky ze soustrasti. Byl zmaten proměnou své touhy, která bezútěšně směřovala k sutinám ženské siluety v jeho posteli. Ještě před několika minutami byl přesvědšen, že není nádechu, který by nesdílel s jejím žádostivým a náhle žádoucím objetím, s tím, které se náhle přeměnilo v kovovou past na medvědy, v jejíchž útrobách by téměř utonul, nebýt výmluvy, že nutně potřebuje cigaretu.

Jsou to ty chvíle kdy zoufale touží po samotě, anebo spíš po jakémsi hovoru s Bohem, jeho nebe však bylo němé, navíc jej by jej jistě přehlušila ulice, která se probouzela.

Právě teď věděl, že budoucnost není věčná a nevěřil ani v minulost, neboť na sobě příliš lpěla. Svět v jeho očích pozbyl hrdinů a on si najednou připadal hloupě se svou snahou oslovit v sobě člověka, ucelit všechny své rozhádané bytosti. Chtěl rozjímat, přemýšlet o činech, k nimž, ačkoli se nikdy neodhodlá ( neb se nenaučí odvaze ), má hluboký vztah a s umem sobě vlastním je umí štěpit do slov. Nevím proč ( a pochybuji, že on sám věděl ), myslel náhle, jakkoli se to v dané situaci zdá absurdní, na laxnost, s jakou lidsvo přijalo svou sebezničující povahu. Ucítil svou nepatrnou výšku a z ní na sebe pohlédl. Jeho nahotu zmírňovaly jen značkové hodinky s koženým páskem.   Uviděl idealistu, sraba, který touží po velkých věcech, ucítil svou lásku k patetickým gestům a kýči. Chvěla jím však upřímná touha, že kdyby právě teď mohl, obětoval by se pro to, aby lidstvo prozřelo, aby se usmířilo, aby utlumilo agresi a žilo v souladu se vším, čím bylo obdarováno. Vzápětí v hrdinovi rozeznal sám sebe ( a politoval se ), neboť si představil, že by Vykoupení mělo nést jeho jméno, že je ochoten položit svůj život pouze pod podmínkou, že se o tom dozví celý svět. Bylo mu trapně, ale opájel se tou myšlenkou ještě několik minut, než se otevřely dveře ložnice ( odvedly pozornost od mého hlasitého smíchu ).

Ona byla jiná, očím čtenáře nevypodobnitelná, leč po hmatu by jí poznal každý, kdo kolem ní v jakémkoli čase prošel. Nebyla povrchní, jak se mu zdálo, když se seznámili, neboť tenkrát byli opilí oba. Ona proto, že jí povýšili, on ze zvyku.

Nepřijímala život jako něco trvalého, žila bez důsledků a vlastně i bez ohledů.

Milování s ní však právě z těchto důvodů bylo nesmírně přitažlivé, křičela a paradoxně nutila svou oběť k tomu, aby jí spoutala, každým pohybem svého těla, křečovitým, leč ladným a nečekaným, budila dojem, že nebude-li zkrocena, sežere vás zaživa. Planula, a on z ní nedokázal spustit oči, uvědomoval si však, že neplane pro něj, ale pro všechny, které toužila milovat. Byl ji však schopen odpustit, že je s ním pouze pod jakousi záminkou, že on je zde pouhým objektem, na němž se mstí těm, kteří její duši nechali napospas těm, kteří ji opustili.

Uvědomoval si i to, že když se pod tíhou rozkoše zakousla do polštáře, necítila štěstí, ale chlad, který přijala jako trest za to, že kdysi byla slabá a zanechala se v tom, koho dodnes s takovou nenávistí miluje. Nenávist je pokrevní sestrou lásky ( stará, nerezavějící pravda ).

Zdědili jsme po předcích a předáme opět svým potomkům onu vtíravou neřest, překřikovat v sobě bolest chtíčem. Ten opojný okamžik, kdy se těla protnou a schovají se jedno v druhém, přiblíží jejich nepatrnost veršům nezemské velikosti na jejichž počátku je zrození a jejichž pád je neodvratný. Celý život směřujeme ke smrti a v momentech, které nám naskýtá tělesná rozkoš, jsme ji nejblíž. Zde dochází ke smíření duše, těla a toho, čemu obé náleží. Proto všichni, kteří touží po odpovědích, upadají v dobrovolné otroctví smyslů, proto nadšeně tonou v pelagiálech pohlavního ústrojí, proto milují a snaží se tak strhnout ze sebe pel stereotypu a všednosti. Avšak vystřízliví-li, jejich podoba se jim zhnusí, vyvolá dojem karikatury, či parafráze vlastního já a skutečnost, aneb přirozenost toho, kým jsou, je nadobro ta tam. Denně se s takovými lidmi stýkám, denně s nimi hovořím. I já jsem takový.

Otevřela dveře ložnice s nebývalou razancí ( i ji samotnou překvapila ). Nežádala po něm sice víc, než jednu noc, ale nesnesla Ten pocit samoty. Čas, kdy odešel na cigaretu a nechal jí ležet v pokoji, v němž ještě stále doznívali, ji ubíjel a ona neměla chuť poslouchat ozvěny svědomí, chtěla s ním mluvit, klidně bezvýznamně, ale za žádnou cenu nechtěla podlehnout svému tichu, neboť to jest symbolem opouštění, které si nechtěla připustit.

"Nemáš hlad?", zeptala se a v jejím hlase jsem rozpoznal nejistotu. Každý její pohyb byl odteď hereckou etudou s tématem ležérnosti.

Otočil se a chvíli ji pozoroval, uvědomil si, že jsou oba nazí a bylo mu to k smíchu. Její ňadra už nebyla nedobytná a připadala mu teď poněkud menší. Líbilo se mu, jak neztrácely tvar, vše ostatní se z ní však vytratilo. Všimla si, jak si ji prohlíží, měla chuť zabodnout mu kuchyňský nůž hluboko do hrudníku a otáčet s ním tak dlouho, dokud nepadne na zem. Chtěla se rozplakat, ale ovládla se ( uvědomila si nízkost s jakou k sobě celý večer přistupovali ):

"Kdyby ses teď viděl, vypadáš jako vystrašený skautík" a předběhla ho ve smíchu ( usuzuji, že šlo spíše o výsměch ). Čím hlasitěji se smála, tím zranitelnější se cítila. Byli jako Eva a Adam a noc byla jablko, které spolu snědli, jejich stud se jim však podařilo utajit.

"Dáš si ještě víno?" zeptal se jí a dal ji jméno Poslední.

Pak seděli a jen plnili prostor kouřem. Vzduchem řeči. A dvojí samotou.

Po směsi nekořeněných omluv, nevyrčených výčitek a znova úsměvů se rozloučili.

D n e s

POZVOLNA odkapávající voda z kohoutku mu bránila soustředit se na seřazování fotek v albu se štítkem "Dětství" dle data. Pravidelnost a přesnost s níž čas určoval intervaly zvuku, byla v silném kontrastu s jeho rozpoložením, neb se v mysli pohyboval chaoticky, proti logice událostí, jimiž se dožil až k svému současnému já   ( náruč A. nikdy nebyla natolik vřelá, jako byla vroucná náruč B., v níž své útočiště hledala i Jedna, ale o tom později ).

-Já- pro něj bylo vším, což pravděpodobně s –úsměvem- zdědil po otci, společně s matčinou neokoukatelnou –tváří- to však bylo jediné, co jej s rodiči spojovalo.

Liboval si v kýči, což mělo za následek, že byt, v němž už rok přespával, budil dojem rozněžnělosti. Nebyl však zženštilý. Naopak budil dojem nejemné ( dojemně nájemné ) mužnosti.

Dívky, které zde napřeskáčku přespávaly s ním, vyháněl vždy nevybíravě pár minut po vyhasnutí. Nesnesl totiž jejich přítomnost, ten pohled, kdy těla už jen doutnají a po tom všem se opět stanou "pouhými" těly. Nesnášel dlouhé věty, byť jimi sám nešetřil ve chvílích, kdy hovořil o Krásnu a rozpínal přitom všemožně paže, natahoval krk, souvětí i minuty tím, jak do nich vměstnával přebytečná slova. Jelikož však jejich obsahu nevěřil, významy splachoval do odpadu úsměvem, který ho neopouštěl ani opouštěl-li.

Na toto konto mi dovolte připojit jeho oblíbenou větu, kterou si pomyslel vždy, když se "rozloučil s dámou".

"Chybovat je lidské, opouštět je božské", pak se obvykle usadil na terase a vykouřil několik cigaret, aniž by se přestal usmívat.

Pracoval jako spasitel v nadnárodní společnosti, co kšeftovala s cennými papíry. Radil všem, co se upsali, aby se upsali jinde, že tak předešlé upsání pozbývá platnosti, a tak rozprodával lidské duše po částech, ne v celku, jak to bylo doposud zvykem, čímž vydělal značné jmění.

Měl se dobře. Ačkoli přebýval.

Bylo půl šesté. Stromy ještě nebylo vidět, ale k moři to bylo pořád stejně daleko ( nebereme-li v potaz fakt přílivu a odlivu ). Art se probudil asi před hodinou ze zlého snu a ačkoli si jeho děj už nedokázal zpětně vybavit, věděl, že už usnout nechce.

Seděl v kuchyni a čekal až cvakne konvice a on si bude moct zalít kávu a zapálit cigaretu ( už měsíc nesnídal nic jiného ).

Zvonek jej překvapil, ale nevyděsil, čas od času se totiž stávalo, že se soused pozdržel v Královské a samou dobrou náladou si popletl dveře.

Art vstal a než došel ke dveřím stačil uklidit vše, co nepříslušelo svému místu. Byl puntičkář, úzkostlivě pořádný a nesnesitelně energický.

Oblékl si župan a zavřel levé oko, pravé přitisknul ke kukátku, ale neviděl nic, než pokřivený obraz chodby v šeru, které taková chodba v půl šesté ještě dokáže obsáhnout. Něco si pomyslel a zamířil k toaletě. Tiché zaklepaní připisoval na vrub dřevěným parketám a snem vybuzené fantazii. Svlékl se a vymočil. ( Není nic směšnějšího, než močící silueta muže. Ten pohled jej dehonestuje a staví lovce do pozice zvěře, je zranitelný a vratký. Na takové myšlenky však neměl v tuto chvíli chuť. )

Přemýšlel o záclonce, kterou by měl pověsit na okno, které sem nahlíželo ze dvora. Napadla ho tmavě modrá, jako viděl u Weberů. Pak si ale vzpomněl na Alici, a že by si mohla něco myslet, a že ten její fotr je vlastně kretén, a že vlastně s Weberovýma už nechce mít nic společného. Pak spláchnul a opláchnul si ruce. Při dalším drnčivém rachotu zvonku na všechno zapomněl.

Znovu si oblékl župan a urovnal boty v botníku od Zuzany, "Měl bych se těhhle vzpomínek zbavit, příliš věcí zde už má svá jména.." a uvědomil si, že mu v jeho bytě nic nepatří.

Otevřel dveře. Prudká záře okřikla jeho apatické zorničky, zúžily se a zbystřily, byl to Nový den.

VE DVEŘÍCH stál pan Rott. Třídní učitel, k němuž Art nikdy nechoval zvláštní úctu, neboť si byl jist, že mu z toho nekouká žádná výhoda. Rott byl totiž příliš spravedlivý na to, aby žáky dělil na Poslušné a Neposlušné. Měřil jedním metrem a nepříhlížel k povaze žáka, nelpěl na minulosti jako na něčem, co by mělo ovlivnit jeho rozhodnutí v přítomnosti, věřil, že budoucnost lze ovlivnit pouze tady a teď. Rott měl na sobě pláštěnku bez rukávů, v pravé ruce svíral kufřík a v levé láhev vína. Nikdy neměl vkus. Nikdy nedokázal odhadnout situaci.

"Co chcete?", zeptal se Art s intonací, jíž pojmenoval dosavadní vztah k učiteli.

"Volal jsem vám, vzkazoval po panu Nvotovi, že příjdu."

"Je půl šesté ráno, i kdybych vzkaz dostal, čekal bych, že příjdete v nějakou slušnou hodinu", rozčílil se trochu Art a nechal třesoucího se dědu stát na chodbě. Byla jarní zima.

"Vy nic nevíte!", naléhal Rott.

"Vím, co vědět chci a nevím, co vědět nepotřebuju".

Chvíli na sebe koukali. Pak učitel natáhl levici a Art víno přijal.

"Pojďte dál", pronesl s trochou nevrlosti, neb zřejmě přišel o klidnou snídani.

"Máte menší byt, než jaký bych si u vás představoval", řekl učitel s plnou upřímností, pak se zamyšleně rozhlížel po předsíni. Art mezi tím rovnal obraz nad poličkou s klíči. Byl to obraz, který malovala Petra. "Kdyby to s malováním tak nepřeháněla, byla by docela rozkošná", pomyslel si. Pak pozornost vrátil učiteli.

"Mám co chci a nemám, co nepotřebuji".

"Dobré ráno".

Art se nemohl ubránit úsměvu ( v jeho životě existovaly i skutečné výrazy radosti ).

"Dobré ráno, pane učiteli".

13.32

Po milování s ní, mu nezbyl čas na sebe. Chtěl myslet na setkání s Rottem, ale nedala mu tolik prostoru pro myšlenky, kterýma by ji míjel.

Čekal, až se obleče, až mu ukáže vytetovaná křídla na svých zádech, která ihned zmizí za oponou košilky, svetříku a nepromokavé jarní bundy, bílé s hnědýma motýlkama.

Pojmenoval ji po nich, ale jméno v pravém znění utkvělo tak hluboko v něm, že jsem nebyl s to, jej vydolovat já, natož kdokoli z vás. Nazvěte ji tedy po svých Štěstích a žijte s ní až do smrti, jako to chtěl ( v tu chvíli ) i Art, než přišel k sobě a skočil ji do nádechu, které dívky jejího typu provedou vždy těsně před tím, než pronesou větu ve smyslu "Co bude dál?". ( Skrčí čelo, čímž zestárnou o pět let, v očích se jim zaleskne cosi, co připomíná slzy vyvolané vzpomínkou na oblíbený film s Hughem Grantem, našpulí rty, což značí přípravu na zašišlané "Milášku, Broušku", a tak dál a tak podobně.. Tělo mají zkroucené do pozice právě zachráněného kotěte a očekávají pohlazení, anebo cokoli, co způsobí ono motýlení v dutině břišní, které lze považovat za "Chvění", což je básníky nadhodnocený výraz pro uspokojení se sebou samým. ). Art tyhle chvíle zkracoval na nejnutnější minimum. Přivinul ji k sobě, přivoněl si k vlasům, jejichž kořeny stále vyvracela vichřice dívčí nejistoty. Ucítil tak, pod tenkou vrstvou šampónu, jak z ní vyprchávají poslední zbytky důstojnosti ( dlaněmi pevně svírala jeho stehno a i mým očím bylo vidno, že se nepatrně třese ) a pohladil ji po tváři. Byla hladká, tak pevná ve své křehkosti, že měl strach, že jí kůže každou chvíli popraská vlivem napětí, které proudilo zevnitř a všemi póry úzkostlivě nasávalo tíhu nevysloveného.

Nemohl uvěřit tomu, jak rychle se proměnila. Jak ochabla ve své výřečnosti, jak rázem ztratila výraz bohémské nezřízenosti. Inu, herečka. Mladá, krásná, netalentovaná, ale chytrá a zkrátka,.., minutá posláním.

"Slib mi, že ti neublížím", promluvil, jakmile odtrhl oči z jejích víček.

"Prosím?", nerozumněla ( i když o tom pochybuji ).

"Slib mi, že ti neublížím."

Zvedla se a beze všeho, co by mělo následovat odešla. Nijak teatrálně, ale vznešeně a ladně. Bez jediného pohledu raněné laně ( které Art nesnášel ), ale hrdě, že se téměř přistihl při pohnutce "hodit vše do vtipu" a stáhnout ji k sobě. Skutečně byl schopen z vteřiny na vteřinu začít milovat někoho, kdo jím v onen okamžik začal bezostyšně pohrdat.

Téměř toužil najít mobil a napsat ji zprávu, že se zítra sejdou v poledne v Královské, a že se pokusí ji všechno vysvětlit, ale přemohlo jej vzpomnění na Rotta. Byl tady přece on se svým tajuplným svěřením se podivné vyšší moci. Potřebuje čas. Velké věci potřebují čas a plné soustředění!

Přesto v něm nepřestala soupeřit o pozornost. Art uznal, že byl poražen, ale s jakousi masochistickou radostí svou porážku přijal s radostí a připomínal mi šaška, kterému sťali hlavu a on přitom nepřestal tajtrlíkovat.

12.31 Dnes

Ležel na pohovce tak, jak jej opustil učitel. Bouchnutí dveří před sebou nechal stát tak dlouho, dokud jej neprobudilo ze sna.

Znova si přehrávl dialog, který jakoby spíš četl v jakési knize, kterých kolem sebe měl spoustu, ale jeho naléhání bylo tak neúprosně naléhavé, že nezbylo, než uvěřit tomu, že vše, co si to ráno od učitele vyslechl, byla pravda.

"Tak lidé se nechtějí znova rodit", opakoval si.

"Co s tím já?", odpovídal si.

Ve zkratce. Učitel se posadil na křeslo a chvíli si mlčky prohlížel fotografie v rozložených albech. Pak se zadíval na stěnu, na níž visel nápis: "Sebelítost, matka slabosti." Změřil si Arta pohledem a cosi si zapsal do knihy s výpisky z básní Pabla Nerudy ( Divné? Snad. Příznačné. To spíš.. "Dva štastní milenci neznají smrt a zánik, rodí se, umírají v životě bez přestání, jak sama příroda zůstávají věční." To čnělo z řádků, téměř jako předzvěst. Ale na to já nevěřím. )

Pak dlouze mluvil o mnoha svých setkáních, pomalou řečí rychle obracel Artův svět vzhůru nohama. Art cítil, jak ze sebe vystupuje a krouží nad hovořícími stíny v potemnělém pokoji, jen pohyblivé světlušky jejich cigaret upoutávaly pozornost na tom spícím obraze. Slova se sypala na paspartu. Avšak Smysl zatím pohromadě nedávaly.

"..a je to jen na vás. Sám se rozhodněte.", zakončil svůj monolog Rott, čímž Arta zaskočil v pravém horním rohu kuchyně.

Pak se postavil, jemnou úklonou hlavy se s Artem rozloučil a odešel.

Nebýt ďůlku v osezeném křesle, nebylo by důkazů pro to, že neprospal skoro celý den. Dokouřil a uvařil si čaj. Sedl si na zem. A zíral na strop.

Je-li člověk obdarován životem, počíná si často velmi zmateně, neboť nikdy předtím nic podobného neviděl. Jako malé dítě, snad ještě dokáže mít radost z pestrobarevnosti a nepravidelnosti, nepředvídatelnosti toho tajemného balíčku. S postupem času však jeho zvědavost okorá a zatouží po přímých odpovědích, aniž by sám vynaložil jakékoli úsilí zbavit balícího papíru další okraje svého překvapení. Čeká, rok s rokem stále déle, že se zjeví kdosi, kdo jej, coby uživatele poučí a zbaví nejistoty a strachu z chybných kroků, předchází tak Spálení, aneb příčině, jejíž důsledkem je Hojení, které nechává oči nahlédnout do samého nitra, do podstaty a smyslu Dobra a Zla, což jsou základní dvě hodnoty, na nichž vše stojí a s nimiž vše padá. Není totiž Dobrých a Zlých lidí, prožitků, časů a já nevím čeho.. Vždy záleží na člověku samotném, jak k dané věci přistoupí. Vše v našich očích náleží pouze nám v tom smyslu, jsou-li pro nás přínosem, či ochuzením.

Před Artem nyní vyvstalo ono První velké rozhodnutí. Dokáže být znovu dítětem?

Oblékl se, rozhodnut projít městem tak, by nikoho nepotkal. V Jablečné ulici, na rohu, kde začíná Park, se srazil s manželským párem, který dost očividně spěchal. Zklamán, že nesplnil úkol, který si zadal, se omluvil a snažil se co nejdříve zmizet v labyrintu okrasných keřů. Zastavil jej však mužův hlas.

"Kdepak máte Alici? Snad ještě pořád nemarodí?", ptal se přátelsky, s nehraným zájmem.

V nastalém zmatku Art rozeznal paní Markovou se svým mužem. Marková je všudybylná sestra Gustava Webera a bohuželnou tetkou Alice Weberové, dívky, které nasliboval vše, čím milované bytosti můžete zlomit srdce, nesplníte-li to.

"Dobrý den", vysoukal ze sebe stěží. Poslední po čem toužil bylo tlachání.

"Jakýpak dobrý den!? Koukám, že si všechno zapomněl tak, jak si sliboval", rozesmál se hurónsky Marek.

"Jasně..ahoj..no.. byl to celkem sešup, ráno jsem se probudil poze s vědomím toho, že vám dlužím spoustu peněz za ten rozbitý stůl", rozpomínal se a znova se styděl za velikáštví a furiantství, kterým oplývá po vodce. Tvářil se ale pobaveně. ( Většinou je tvář to poslední, co vám o pocitu člověka něco sdělí. )

"Prosimtě, dyť je to jedno! A neboj, my vám to strhnem ze svatebního daru", bavil se výtečně muž, který ještě před chvílí kamsi spěchal.

"A co je s Aličkou? Od těch narozenin o sobě nedala vědět", vmísila se do hovoru ta odporně zvědavá sopranistka. ( Její hlas působil asi tak přirozeně, jako nehybné, botoxem vyztužené čelo, které se ze všech sil snažila zkřivit do pozice – "opravdová starost" ).

"Má teď starosti se školou", mávnul nad vším větou, neboť vysvětlovat těmto bodrým lidem komplikovanost mezilidských vztahů v souvislosti s jejich neschopností chápat se navzájem.. a pak vše zakončit – "a proto jsme se rozešli" -, by jej stálo velké úsilí, ke kterému se zkrátka a dobře neměl.

"Aha, tak ji moc pozdravuj a až se to celé uklidní, přijeďte k nám, pořídili jsme si parní saunu", přičemž poslední větu řekli téměř současně, což nahrává Artově přesvědčení, že dlouhodobé pobývání v blízkosti idiota, vás nutně poznamená,  zde je vše očividnější, neboť to platí oboustranně.

( Bych Artovi nekřivdil, přiblížím vám obě postavičky trochu blíže. Marek celý život dělal nádražáka a Marková prodávala v trafice. Je to asi patnáct let zpátky, co se jim  podařilo vprdelinkovat se do útrob tehdy zmírajícího strejdy Antonína, který, stižen demencí, uvěřil jejich oddanosti a celou famílii vydědil, z čehož těžil náš vrkající pár. Antonín byl totiž podílníkem ve společnosti, v níž pracoval A., předsedal dozorčí radě a prostě si nežil špatně, ba spíš velmi nad poměry. Antonínovu vilu v Podbřezí se Markovým podařilo prodat za velkovýnosný peníz, zbytek podivuhodně obratně investovat a od té doby se sebezařazují do Městské smetánky. V rodině to samozřejmě způsobilo handrkování a osočování, avšak vzhledem k blížící se svatbě Alice a Arta, k níž je vypočítavě připsána též bezdětnost Náhlých milionářů, se vztahy náhle zvřelely a opět se nepokrytě milují, neboť rodina je přeci nade vše! Jejich rozchod tak bude mít mnohem dalekosáhlejší dopad, než si Art umí představit, ale nechci předbíhat..)