Přes Park došel k nádraží. U vchodu jej oslovil Malý muž, požádal jej o "ňáký drobáky". Art mimoděk prohrábl kapsy a jejich obsah mu beze slova předal. Podobných existencí nelitoval, ale ani jimi nepohrdal. Přijímal je, jako součást systému, mezi jehož hranicemi sám přežíval. ( Měl i světlé chvilky, v nichž podobným individuím záviděl Svobodu o níž on sám pouze velmi často hovořil. Svobodu absolutní a neomezenou, neboť mu bylo jasné, že přijal pouze Volnost, neb v hranicích, které si osvojil, Svoboda neexistovala.

Napadlo ho kolikrát, že vzbouření se proti přijatým hodnotám, odevzdání všeho nabytého, oprostění se od hmoty a ulpění na "pouhém" duševním rozměru, už není možné, ne ve světě, který považujeme za smysluplný a přínosný.

Úspěšný člověk je v našich očích ten, kdo se "někam vypracoval", vlastní červené Audi a byt s nekonečnými plovoucími podlahami, v nichž se utápí statisíce odpracovaných hodin. Už ani ne neosobních, ale nadosobních. Rázem se všeho vzdát, to není obdivuhodný čin, ale nejkratší cesta do Blázince.

Tady pak hasne veškeré snažení Nebe o kontakt s námi. Uzamčeni v zámcích z panelů, vysíláme kouřové signály Peklu, obohacujeme vzduch a zkracujeme životy, neboť vnímáme Zemi, jako přestupnou stanici v zapadlém koutě vesmíru, kde si odplivnem, než přijede další spoj.

Art mezitím došel k pokladně číslo 9. Starší paní za přepážkou od rána úspěšně maskovala dobrou náladu pichlavými poznámkami na účet všech cestujících, kteří si jízdenku nedokážou koupit online a obtěžují ji tak v její pracovní době. Třikrát zopakovala webovou adresu a dokonce donutila Arta zapsat si ji na předloktí, aby příště nezapomněl. ( Jmenovala se Důrová a dva roky její intenzivní osvěty znamenaly, že společně s dalšími pěti kolegyněmi přišla o práci. )

Cílová stanice bylo Staré Javoří. Malé městečko kousek od slavné vodní nádrže, kde loni potvrdili výskyt skutečně pitné vody. Měl tam bydlet František Kessl, bývalý farář, nyní důchodce a "ředitel" rodinného podniku na výrobu tekutých mýdel z bezu, vanilky a šípku.

Když zaplatil dvě vydání denního tisku, krabičku žlutých Camelek, polomáčené sušenky s extra porcí čokolády a neperlivou vodu , přiběhl k němu onen Malý muž a cpal mu před obličej párek v rohlíku a tresčí salát, by dokázal, že Artovy peníze nepromrhal, že měl skutečný hlad. Art poznamenal, že až všechny důkazy sní, zítra už mu znova nebude nikdo věřit a popřál mu mnoho odvahy.

Malý muž zůstal zmateně stát u lavičky se spícím spolubydlícím. Art vyrazil na nástupiště.

A l i c e   I.

Už čtrnáct dní odmítala uvěřit, že svět za okny jejího, rodiči hrazeného bytu, je stále tímž světem, který znala s Artem. Seděla na posteli, jejíž pravá polovina byla poseta dlouhými dopisy, v nichž je zaznamenána snad každá minuta jejího čtrnáctidenního nebytí. Její kdysi krásné oči se válely na polštářích i na prostěradle, společně se zbytky tváře, kterou si ono úterý přinesla s sebou, budily dojem, že se v útrobách dvojlůžka odehrála rituální vražda. A nebyla to úplně nepravda. Cosi v ní skutečně zemřelo a je jisté, že už ani láskyplné políbení prince, tam, kdesi v slibné budoucnosti, tyto její trosky nepřivede k životu. Snila totiž stále o něm. Se vší nenávistí jej milovala tak, jako nebude milovat ani vlastní děti, neboť je porodí jinému. Její tělo se pohybovalo, bylo však už pouhými márami pro opuštěnou duši.

Jitka, kamarádka, která jediná měla tušení o nezdaru vztahu, který nikdy neschvalovala, přicházela vždy po šesté rovnou z práce. Nenaspala toho o mnoho více, než Alice, neboť pouze skutečný přítel přijme vaši bolest, aby si mordované srdce odpočinulo. Poznamená jej to ohromnou bolestí, kterou s vámi bude následně sdílet, při každé vzpomínce. Jedině takový přítel zůstane po celý život, a protože bolest spojuje pevně a navěky, stala se Jitka nejbližší bytostí, ještě chvíli horoucího, života Alice..

A r t   I.

V místenkovém voze narazil Art na problém. Na jeho místech ( Kupoval vždy tři jízdenky, by v jeho blízkosti neseděl nikdo, o kom nemá ani páru. ) seděla žena a dvě děti. Děti spaly, žena četla magazín pro muže.

"Nezlobte se, ale máme tu rezervaci," oslovil ji očima těkající Art.

"Tiše prosím. Právě usnula," a ukázala kostnatým, překvapivě dlouhým prstem na holčičku, připomínající barokní sošku buclatého andělíčka.

"Dovolte, ale tohle jsou naše místa", trval Art na své halucinaci.

"Příští stanici vystupujeme, buďte prosím tak hodní a.."

"Ale žena je těhotná, musí sedět", hájil svá práva nechutně.

"Ach ano, jistě, nezlobte se."

Jala se budit spící děti, očekávaje příchod své opečovávané, budoucí kolegyně. Sundala těžký kufr a oblékla dětem bundičky.

"Dojdu pro ně. Mějte se hezky a nezlobte se." Řekl Art a šel na záchod stáhnout Camelku.

A l i c e   II.

Je skoro sedm a Jitka nikde. Mobil má vypnutý. Alice si nevybavovala, že by včera mluvily o něčem, co by dnes mohlo Jitku tak zdržet.

Cítila se strašně. Od půl šesté nenašla pravdu ani v jedné z osmi sklenic Portského. Portské Art nesnášel. "Až se to rozhodne, jestli je to koňak, nebo ještě furt víno, budu ochoten svěřit tomu pozornost mých chuťových pohárků!", pronášel vždycky, trochu nepochopitelně, ale zato bujaře, pokaždé, když ji v nasávání doprovázel vodkou..

Otevřela dveře na balkón. Čerstvý, podvečerní vzduch jí roztočil hlavu. Ulice, nažloutlé od lamp, se krčily hluboko pod ní. Ačkoli měla stále blíž k zemi, než k nebi, budila dnešní tma dojem, že se může dotknout spíš hvězd, než žulových kostek chodníků.

Lehla si na studenou mramorovou dlažbu, která v chladu soupeřila se vzduchem. Cítila ostré jehličky kovu, jak jí poskakují od hýždí až k ramenům, jak ji polechtají na zátylku, pak zmizí a objeví se na lýtkách. Soustředila se pouze na tu část svého těla, kterou ochladit nelze. Slyšela v uších morseovku svých tepen. Sčítala tep a jak usínala, její dech se natahoval a řídnul.

Uviděla svoji matku. Ačkoli to s největší pravděpodobností nebyla ona. Vystoupila k ní z obrazců, které se ji zjevovaly na promítacích plátnech víček. Nejprve padala do hluboké studny z výrazně razících zelených a oranžových tvárnic, míjela kořeny stromů, které však připomínaly klubko hubených postav. Pohybovaly se, jako by tančily, ve skutečnosti se k ní přibližovaly a konečky dřevěných prstů, jejich ztvrdlými bříšky, se sápaly po nahém těle padající Alice. Už už čekala škubnutí, které přichází vždy, když tělo upadá do hlubokého spánku a mozek vyšle signál svalům, by tělem otřásly, neb tušil příchod smrti. Nepřicházelo však. V pevném objetí oživlých kořenů se náhle začala dusit. Spatřila koruny stromů, jak se radují z její bezmoci, jak se radují, že v zemi pohřbí člověka, který oslepl samou láskou k sobě. Cítila vůni podzimu, kdy se pod stromy pálí listí. Slyšela, jak navlhlé listí v ohni šumí, jak praskají větvičky. A pálily ji dlaně. Pak se uprostřed výjevu zjevila bytost. Mluvila jako matka. Ale byla mnohem mladší, ano, byla rozhodně ve věku, v jakém Alice matku nemohla pamatovat. Když se ji podařilo otevřít oči, spatřila Jitku.

"Co tady děláš ty huso!", rozčilovala se nad ní kamarádka.

"Já..já..já sem asi usla", soukala ze sebe potrhaná sukna vět.

"Ty seš fakt úplnej idiot, dyť je pět nad nulou!".

"To máme ale krásné jaro", smála se opilá Alice.

Jitka ji odtáhla do ložnice. Postavila před ní sklenici vody. Alice usnula.

A r t   II.

Když se mu podařilo vystrnadit dým z toalety úzkým průduchem okýnka, oplách si tvář a upravil se. Opět se shledal výtečným a usmál se na sebe. V okamžiku, kdy se schylovalo k prvnímu polibku, jej vyrušila čísi přitomnost za dveřmi a rozruch, který dotyčný vyvolával pokusem dostat se co nejdříve do útrob záchodku.

Odemkl a ve futrech se srazil se Zuzanou.

"No tak tebe bych tady čekala, asi jako výplatu v Poldovce", zasmála se ta nevýslovně tmavěhezká brunetka. Zuzana; nikým neřízená a vždy ostře průbojná střela. Sebejistá, chytrá a zničující. Její postava je plná, ona je plná, ale kudy projde, tam zůstanou samoty, prázdná místa v dřív hustě pokreslených mapách. Ona jediná se nikdy nebála vrátit se k němu, protože tím neztrácela nic, jen nabývala zkušenostmi. Svedla uhranout humorem a bystrostí, byla v pohotovosti a nebylo argumentu, který by obstál před jejími. Její největší prohrou, byla její posedlost vítězit..

"Za to já jsem tady kvůli tobě", objal ji a zase se na sebe usmál do zrcadla.

Vypadalo to všelijak, jen ne jako setkání po dvou letech. ( Art Alici se Zuzanou podvedl pouze jednou, a to hned na úpatí jejich vztahu. )

Vytáhl cigaretu. Zamknul a posadil se na kovové umyvadlo. Zapálil si, přičemž nespouštěl oči ze Zuzany, která bez okolků udělala to, proč sem přišla. Přitom si prozpěvovala jakousi ztřeštěnou melodii.

Zase měl ten neodbytný pohled Zahleděnců, když pocítí na svém těle, že právě žijí ve filmové scéně. Že na sobě mají drahý smoking, kouří Gitanes a jsou neodolatelně chlapští, protože vyčnívají nad všechny ostatní tak vysoko, že z nich mimoděk činí Neviditelné. Jsou James Bond, Indiana Jones a Nick Carter v jedné osobě. Jsou boží.