A l i c e   III.

Měla pocit, že prospala noc. Spala sotva dvacet minut. Byt byl tichý. Na kuchyňském stole ležel dopis od Jitky.

"Musela jsem za Robinem, promiň. Kdyby něco, volej. Jíťa."

Byla sama. První noc z mnoha dalších. Anebo poslední z mnoha předchozích. Zmocnil se jí stesk. Touha po stisku vbuzovala její představivost, pořád ještě zpitou, k téměř jasným odrazům mysli. Na stěnu se promítaly ony pletence Kořenů. Na podlahu se sypala suchá hlína. Pustila si studenou vodu a pila přímo z tekoucího proudu. Čistá voda ji stékala do žaludku. Uvědomila si, jak dlouho nic nejedla.

Sedla si ke stolu a zírala na dopis. Viděl jsem, jak ji z obličeje prchá střízlivost, jak se rozpadá a vadne, jak se hroutí. Jak nevěřícně kroutí hlavou při myšlence na to, že ji všichni opustili, že nikomu nestojí za pozornost. Ucítila dno. Vždy slýchala, jak je nutné, být na d(n)opad připraven, jak stačí jen pořádný odraz a vrátí se zpět. Ale to byla slova těch, kteří podobné pády nikdy nezažili. Dno je ve skutečnosti bahnité, bahno mazlavé a odrazit se z něj je téměř nemožné, neboť čím více se snažíte opřít se o pevnou zem pod ním, tím více se boříte do něj. Ano, dno je bažina, která vás pohltí a čím více v jeho hloubku odmítáte uvěřit, tím víc si vás přivlastňuje. A ona, za kuchyňským stolem lapala stěží po dechu. Zakláněla hlavu a dusila se tíhou, kterou bahnivá lavina, pohlcovala její tělo. Zbláznila se. Teď poprvé uvidí svět očima blázna. Prvním mrknutím ještě změnu nepozná. Až druhé, třetí prozradí, že něco není v pořádku. Že barvy nepřísluší svým názvům, že lidé nemluví, ale jen modelují zvuky. Že její vlastní hlas promlouvá z vícera úst, že není sama sebou, protože chtěla být vždycky někým jiným. Utekla světu. Ovšem na opačnou stranu.. za chvíli shoří.

A r t   III.

Oba věděli, že je v jejím těle pouhým hostem. Přesto si hleděli jeden druhého, jako by se skutečně milovali. Ale nemilují se, jen se potřebují. Ještě pět minut.

Ani si nesvlékla sukni, jen stáhla silonky a nenasytně vzdychla. To mu stačilo, jako signál volné, nárazové budoucnosti, která všechnu následující minulost poznamená šmouhou utajené vášně, která se na kovovém umyvadle bude rozkošnicky válet do té doby, než jí ledabylým šmahem setře hadr v ruce uklízečky, až vlak ve 20.33 skončí službu v depu. Byl to vagón číslo 3. Ve čtverce na tomtéž místě omývala žena, s kostnatými prsty, uplakanou tvář té buclaté spící holčičky. ( Ta Žena byla Daniela Frantová, holčička se jmenovala Danka a jela si s maminkou a bratříčkem Honzou, pro diagnózu rakoviny kostní dřeně. V Motole se ji však ujal jistý Mudr. Váša a ten měl se Smrtí dohodu, že si z jeho rukou vezme pouze jeho. Byl to statečný a dobrý člověk. )

A l i c e   IV.

Hraje si s otvírákem na víno. Sundává z vývrtky korek. Usmívá se. V očích nic.

A r t   IV.

Hraje si se Zuzanou. Svléká ji tílko. Usmívá se. V očích život.

A l i c e   V.

Houpe se na židli. Prozpěvuje si ztřeštěnou melodii. Usmívá se ( dávivě ). V očích nic.

A r t   V.

Houpe se. Vlak vjel do zatáčky. Slyší Zuzanu vzdychat. Usmívá se ( do zrcadla ). V očích sebe.

A l i c e   VI.

Pozoruje Artovu fotku v rámečku na zdi. "Odpouštět je lidské, opouštět je božské", zarývala do rtů. Pláče. Na očích Arta.

A r t   VI.

Vidí, jak Zuzana opouští tělo. Křičí, ať počká na něj. V očích jej pálí kapky potu. Nejsou jeho. Před sebou výbuch. Zarývá se do Zuzany.

A l i c e   VII.

Padá ze židle, která se při houpání na kluzké podlaze smýkla. Dopadá zády na vývrtku. Neslyší nic. Vidí, jak se znova rodí. Křičí, aby utišila samotu, do které ( jak se obávala ) zase míří.

A r t VII.

Zaplavuje ho vlna fyzické slasti, natolik silné, že i mysl přemluví k euforii. Zatmělo se mu před očima. Vlak a vše v něm, i kolem něj zmizelo kdesi v dálce pod ním. Toužil se dostat za Zuzanou, ale Naposled se zde setkává s Alicí.

A l i c e, A r t    VIII.

( tamtéž )

"Kde jsi?", zeptala se ho nepochopitelně, patrně v šoku, že jej vidí.

"Kde to jsme?", hleděl na ni zmateně.

"Právě jsem kvůli tobě nešťastnou náhodou umřela v kuchyni. Je zvláštní, že necítím žádnou bolest, ale jen vztek a nenávist vůči tobě, protože vím, že ty pořád žiješ.", nachvíli se odmlčela.

"Že si tu jen na skok.", dodala do první slzy.

Stál naproti, nebo spíš visel kousek od ní. Věděl už, že tu skutečně nejsou, pochopil, že Rott nebyl jen přelud, a že nemluvil z cesty. Došlo mu, že dokáže promlouvat s mrtvými, a že mu Osud připravil tu nejtěžší První zkoušku. Musí k Návratu přemluvit Alici.