( Ondrovi za včerejšek )

Kdosi mi vyprávěl, že mnohý Tibeťan vzhlíží k Česku ( Československu ) jako k dějišti zázraku. Že skloňuje jméno Havel v téměř posvátné úctě a skoro jsem si zanaříkal, v jakých souvislostech o sobě mluví sami Češi.

Často slýchávám, že ten či onen ukradl to, či ono, že úspěch onoho je způsoben takovým, či oním podvodem a že tomu a tomu se přece nedá věřit, protože jedna paní povídala, že je to všechno jenom habaďůra.

Jsme skeptici. Podezíráme se a štěstí spatřujeme pouze v momentech, kdy je někomu jinému hůř, než nám samotným.

Přemýšlel jsem, čím je způsobena ona touha nevidět pěkné věci, kterých jsme schopni a jakýkoli náznak zlepšení ihned podrobujeme úzkoprsému drobnohledu nedůvěřivců a konspiračních teoretiků.

A neustále mi kane na mysl jedno slovo. Habaďůra. Podléhám oné paranoje sám. Žiju s pocitem, že na mě neustále někdo něco šije. Že jsem klamán a zneužíván. Že není nezištných dobrých skutků, že co si neuškudlím, nenakradu, neutajím, že to prostě nemám.

Narodil jsem se tři léta po tom, co to prasklo. A bohužel si nepamatuji, že by kdy kdo v mém okolí radostně plesal nad celou tou skutečností. Že by někdo skutečně upřímně slavil onen Samet. Onen, očima Tibetu zázrak, kdy byl nepřítel smeten vlnou nenásilné Touhy po Svobodě.

Můj mozek bohužel doposud odkrývá jen vzpomínky na hudrlantvství, že ten, či onen měl dávno být tam, či onde. Že je to všechno takové a makové. Že to všechno je jenom divadýlko, a že se stejně vlastně nic nezměnilo, anebo že se toho zase změnilo plno, ale k horšímu a že raději komunista, než kapitalista a kdesi cosi.

Jsem tedy zmaten, když mimo domov slýchávám obdivná vyznání na jeho adresu, ale v jeho srdci, z úst jeho Národa zní jen: Fuj! a Hanba!

Přemýšlím o tom teď častěji, neboť budu otcem a budu se starat o život nové Bytosti, které bych měl vysvětlil, jak že se tady vlastně věci mají, ale co já vlastně vím, čím si mohu být jist?

V hloubi duše mám otisk Masaryka, či Havla, čiré hrdosti a povědomí o velikosti svého národa. Též ale jizvu po Miladě Horákové, kdy se onen Národ ani po volání Světa nevzpamatoval a nechal se zotročit násilnou rukou Totality. Znám mnoho “Vlasáčů”, kteří nepřestali opatrovávat Svobodu za cenu své vlastní, ale četl jsem také o velké spoustě těch, kteří jiným Svobodu upírali. Kdo je tady však vítěz? Může vůbec z takového podhoubí vítěz vyrůst?

Jakým jsme tedy národem, když jsme schopni mrštit kamenem po vlastních hrdinech, když jsme schopni prodat čest a zbaběle zalézat do kožichu Velmoci, aby z nás náhodou nebyl cítit názor.

Komplex malosti, řekl bych, je způsoben tím, že vnímáme svou zemi neustále očima geografů. Jako malý prostor několika pohoří a řek mezi Polskem, Německem a Rakouskem. Jako zemi závislou na rozhodnutích zvenčí. Jediné na co se občas zmůžeme je povýšit se nad Slováky, ale je to jen naše iluze. Dogma, že malá země zákonitě rodí jen malé lidi.

Patrně své dítě vezmu do Tibetu a nechám tam nějakého mnicha vyprávět mu o Češích. O jejich velikých činech, které oni sami před sebou maskují hordami slov o Habaďůrách. Patrně ho vezmu na procházku Prahou a v ulici Milady Horákové mu povím vše, co vím o té velké paní. Patrně mu řeknu vše, co vím o Velkých lidech Malé země, abych v něm konečně zasel kus toho, co v několika předešlých generacích zahynulo. Probudím v něm hrdost a pýchu nad každým, kdo našimi barvami promluvil k světu a snad i sám v sobě zažehnu plamen cti, neboť už teď vím, že to bude dlouhé vyprávění o Zemi, která zapomněla na svou velikost.

Bylo by krásné naučit se nevyhánět Rozum a pohřbít tetičku Závist.

DobrouK.