z čiré radosti vám odtud budu občas psát něco k ulehčení svízele s Kandidáty a panem Amnestií

Poznal jsem ho asi hodinu po tom, co se mu to všechno semlelo. Přiběhl za mnou do kavárny, kterou jsem vlastnil napůl s Machiem, který sem přijel ze Španělska udělat štěstí, nebo aspoň díru do světa, ale zatím mu jdou jen průsery. Stalo se to prý takto:

Natael je člověk nevzhledného zevnějšku, proto si líčení nepředstavujte příliš barvitě, by vás neděsilo, či naopak nenutkalo k posměškům směřovaným především k jeho monstróznímu nosu.

"Sedím doma a krájím zázvor do čaje. Nejlepší lék na rýmu mimochodem. Říznul jsem se do prstu a vzteky, za doprovodu dvou Kurde a jednoho Doprdele, jsem máchnul ve vzduchu nožem tak, že po tom máchnutí zůstala mezi podlahou a stropem tenká trhlina."

Sednul si a utřel nudli. Byl viditelně rozčarován a poručil si Kello. Drink, co sem přitáhl Machia a našinec by mu patrně říkal Lomcovák. Natael sem chodil poměrně často, ale nikdy jsem mu nestál za víc, než za dýško, či pár slov "o životě".

"Jak trhlina?, naléval jsem zatím klidně druhé Kello.

"Normálně, díra ve vzduchu. Jako bych proříz plátno obrazu."

"Co?", přelil jsem.

"Tak jsem se samozřejmě podíval srkze To ( pronesl ono slovo s takovým důrazem, že nešlo, než napsat ho s velkým písmenem ) a viděl svá záda, ve své kuchyni, jak nechávají hlavu mizet v díře stejnejch rozměrů, jako jsem nechával já."

Vypil jsem zákazníkovo Kello a nalil si další.

Nijak se na to nezatvářil, jen se mu pod nosem začala tvořit další nudle. S výrazem, který s sebou z kuchyně přinesl působil jako rozkošně tříleté dítě. Tyhle věci mě vždycky zajímaly a začal jsem se ho vyptávat na všechno, ale neřekl mi nic. Drink mého španělského přítele holt slabší povahy záhy hází do mdlob, které si ovšem tenhleten nebožák, vzhledem k tomu, co prožil, asi zasloužil.

Vzal jsem klíče od jeho bytu a pod záminkou jeho zjevné neschopnosti mu nabídl doprovod. Bar jsem zavřel.

Projel mnou zvláštní pocit, že to je nafurt.

Jeho byt připomínal squat mé babičky, která se v padesáti rozhodla schovat všechno co najde, aby to náhodou nenašel někdo jiný. To, že jí hráblo, se naší rodině dařilo tajit do té doby, než do jejího bytu vpadla zásahovka s tím, že je tam varna pervitinu. Nebyla, samozřejmě, babička o drogách ví asi tolik, co já nevím. Jen ji tlením nejrůznějších "nálezů" občas něco explodovalo a chodbou se z jejího bytu linuly zvláštní patvary vůní, kteréžto sousedi považovali za výpary vařených drog a vše poctivě nahlásili na nejbližší policejní služebně. To se u nás ve městě dělává, lidé se k tomu rádi uchylují v momentě, kdy jim něco smrdí. A je to asi dobře. Nevím, v jejich očích jsem byl smraďoch a jejich tendence mluvit o mně s kdejakým příslušníkem v civilu, mě vlastně dost irituje. Každopádně se z babičky na pár dní stala hvězda internetu, když se jí podařilo před očima kamery Tv Pravda otrávit služebního psa Čmuchala.

Ale zpět k Nataelovi. Dlouhou chodbičkou jsme se dostali rovnou do ložnice. Architekt, který byt navrhoval patrně plnil zakázku nějakému zdatnému milovníkovi. Kello v útrobách nebožáka zapůsobilo tak nešťastně, že mi došlo, že oním Milovníkem je sám Natael a že jeho plachost vůči mé osobě při všech těch návštěvách v naší kavárně, nebyla způsobena arogancí, nýbrž vřelou náklonností, jíž uvolnil až recept mého jižanského přítele.

Praštil jsem ho Zlatýma stránkama a on hanbou usnul.

Šel jsem rovnou do kuchyně a tam ji spatřil.

Byla dlouhá a poměrně hubená.

Byl jsem taaaaaaaaaakhle překvapen.

Natael se nikdy nezmínil, že má psa!