Přítel Valerián mně včera doslova šokoval sdělením, že kdesi objevil Kafkovo nevylíhnuté vejce, aneb román Hrad, v němž hlavní hrdina, jistý Václav K. trpí nádorem jakési mocné Amnézie, což je, jak znám Kafku zase nějaká alegorie, kterou člověk buďto vycítí, nebo už je ztracen. Poprosil jsem Valeriána, aby mi přepis poslal a nevycházel z údivu nad mistrovstvím toho muže. Psal o městě, které pro samou věž nebylo s to, poskytnout svému lidu domov a ubývalo nájezdy chtivých Oligarchů, kterým Kafka vtipně říkal Bezedníci. Hrdina Václav jim šel na ruku, protože mu zobáček narostl hladový a oni vyznávali ornitologii a dobře věděli co který pták zazpívá za takové, či makové zrnko. Když nad Hradem kolikrát zuřila bouře, stál Václav pevně za svými zemětřesnými rozhodnutími, čímž v mnohém čtenáři, včetně mně, vzbudil sympatie, neb dle autorova líčení, nebyl v té zemi jiný pán, schopen takové pevnosti. Neštěstí nastalo, když svit vlastních myšlenky, zaslepil hrdinu natolik, že už si za zobák neviděl. Sedě hrdě v dlani Bezedníků přikrmoval svou pýchu a stárnul v Ješitníka, jemuž byla už i dosud nabytá moc málo.

Jak hrdina stárl, popadl jej mamon zapomnění a rozprskal se o to více, čím více nevyhnutelná byla vidina jeho vlastní konečnosti. Tváří v tvář životu, jež pomíjí a ubírá sil rozhodl se pro poslední gesto, jež mu pomyslně zlomilo vaz. Mnozí v tom městě mysleli, že padne na kolena před zemanem ze vsi, s nímž kdysi ukul boudu a na oko se svářil, a který v posledních letech hodně nabyl, neboť město věčným pochybování o své historii přestalo věřit v Rozum. Překvapivě se tak nestalo a Václav K. ještě nejednu hlavu zamotal a kasu otočil, neboť za ta léta zkušeností se nenaučil prohrávat.

Lid touže po monarchii nosil tou dobou na klopě Srdce Mrtvého krále, ale neb se doposud nenaučil více, než pokřikovat, monarcha usnul na vavřínech, jež mu mládí onoho města věštilo a v něž doufalo.

Upnuli se tedy na cizince, který jako by spadl z nebe, což ke Kafkově stylu pramálo sedí, ale liberální čtenář tuto novotu jistě ustojí. Onen Cizinec však příliš vsadil na exotický vzhled, jimž touže zaujmout švejkovsky smýšlející lid spíše ztratil a jal se raději komponovat sonátu a dal troubit na ústup.

Krátká epizoda s židovským kupcem sice nijak zvláště nepohnula dějem, působila však poučně, alespoň pro mně. Onen kupec, říkalo se mu Škraloup, jakoby symbolizoval typ povahy, kterou v Kafkově Hradu oplýval téměř veškerý poddaný. Jal se příležitosti zaujmout, kterou mu sám lid vetknul, jeho nedlouhým a nemastným působením v úřadu Města. Nikomu tenkrát ještě nesmrděl, jen se některé hlasy zvedly stejně rychle jako umlkly, že jde přeci o Škraloupa, o němž je známo, že by se pro rodinu rozkrájel a svědomí lidu se zahledělo do sebe a uznalo, že dobrá jeho polovička činila tutéž kolaboraci a chytla se za nos. Dnes za nos držejí Škraloupa a své vlastní svědomí kryjí pod proslovy hrdinů, jimž dříve nemohli přijít na jméno. Jak k tomu přišel kupec? Jako zpráskaný pes, který, ač by pro rodinu udělal vše, nechal ji trpitelsky brodit se bahnem pokrytectví onoho Města.

Onen nízký, výše zmíněný zeman ze vsi byl veselá kopa a kde mohl, rozdával bonbóny, by poddaným osladil život a zalepil hubu. Patrně též stižen oním druhem Amnézie, šplhal se po hradbách tak šikovně, že mu, bodrému strýci, lid uvěřil a přijal tak Děravou paměť, coby vlastnost hodnou hrdosti a do městkého erbu vytesali vedle Ovečky ve věčné tlamě vlka též splachovadlo.

Kafka celý román věnoval své Doře. Sám zřejmě věděl jak se věci budou mít nejlépe, ŽE NÁM patří svět..

Ale myslím, že se mi to celé jen zdálo. Vždyť ani neznám žádného Valeriána.