Deníček (Blog)

A l i c e   III.

   Měla pocit, že prospala noc. Spala sotva dvacet minut. Byt byl tichý. Na kuchyňském stole ležel dopis od Jitky. 

   “Musela jsem za Robinem, promiň. Kdyby něco, volej. Jíťa.”

    Byla sama. První noc z mnoha dalších. Anebo poslední z mnoha předchozích. Zmocnil se jí stesk. Touha po stisku vbuzovala její představivost, pořád ještě zpitou, k téměř jasným odrazům mysli. Na stěnu se promítaly ony pletence Kořenů. Na podlahu se sypala suchá hlína. Pustila si studenou vodu a pila přímo z tekoucího proudu. Čistá voda ji stékala do žaludku. Uvědomila si, jak dlouho nic nejedla.

   Sedla si ke stolu a zírala na dopis. Viděl jsem, jak ji z obličeje prchá střízlivost, jak se rozpadá a vadne, jak se hroutí. Jak nevěřícně kroutí hlavou při myšlence na to, že ji všichni opustili, že nikomu nestojí za pozornost. Ucítila dno. Vždy slýchala, jak je nutné, být na d(n)opad připraven, jak stačí jen pořádný odraz a vrátí se zpět. Ale to byla slova těch, kteří podobné pády nikdy nezažili. Dno je ve skutečnosti bahnité, bahno mazlavé a odrazit se z něj je téměř nemožné, neboť čím více se snažíte opřít se o pevnou zem pod ním, tím více se boříte do něj. Ano, dno je bažina, která vás pohltí a čím více v jeho hloubku odmítáte uvěřit, tím víc si vás přivlastňuje. A ona, za kuchyňským stolem lapala stěží po dechu. Zakláněla hlavu a dusila se tíhou, kterou bahnivá lavina, pohlcovala její tělo. Zbláznila se. Teď poprvé uvidí svět očima blázna. Prvním mrknutím ještě změnu nepozná. Až druhé, třetí prozradí, že něco není v pořádku. Že barvy nepřísluší svým názvům, že lidé nemluví, ale jen modelují zvuky. Že její vlastní hlas promlouvá z vícera úst, že není sama sebou, protože chtěla být vždycky někým jiným. Utekla světu. Ovšem na opačnou stranu.. za chvíli shoří.

A r t   III.

   Oba věděli, že je v jejím těle pouhým hostem. Přesto si hleděli jeden druhého, jako by se skutečně milovali. Ale nemilují se, jen se potřebují. Ještě pět minut.

   Ani si nesvlékla sukni, jen stáhla silonky a nenasytně vzdychla. To mu stačilo, jako signál volné, nárazové budoucnosti, která všechnu následující minulost poznamená šmouhou utajené vášně, která se na kovovém umyvadle bude rozkošnicky válet do té doby, než jí ledabylým šmahem setře hadr v ruce uklízečky, až vlak ve 20.33 skončí službu v depu. Byl to vagón číslo 3. Ve čtverce na tomtéž místě omývala žena, s kostnatými prsty, uplakanou tvář té buclaté spící holčičky. ( Ta Žena byla Daniela Frantová, holčička se jmenovala Danka a jela si s maminkou a bratříčkem Honzou, pro diagnózu rakoviny kostní dřeně. V Motole se ji však ujal jistý Mudr. Váša a ten měl se Smrtí dohodu, že si z jeho rukou vezme pouze jeho. Byl to statečný a dobrý člověk. )

A l i c e   IV.

   Hraje si s otvírákem na víno. Sundává z vývrtky korek. Usmívá se. V očích nic.

A r t   IV.

   Hraje si se Zuzanou. Svléká ji tílko. Usmívá se. V očích život.

A l i c e   V.

   Houpe se na židli. Prozpěvuje si ztřeštěnou melodii. Usmívá se ( dávivě ). V očích nic.

A r t   V.

   Houpe se. Vlak vjel do zatáčky. Slyší Zuzanu vzdychat. Usmívá se ( do zrcadla ). V očích sebe.

A l i c e   VI.

   Pozoruje Artovu fotku v rámečku na zdi. “Odpouštět je lidské, opouštět je božské”, zarývala do rtů. Pláče. Na očích Arta.

A r t   VI.

   Vidí, jak Zuzana opouští tělo. Křičí, ať počká na něj. V očích jej pálí kapky potu. Nejsou jeho. Před sebou výbuch. Zarývá se do Zuzany.

A l i c e   VII.

   Padá ze židle, která se při houpání na kluzké podlaze smýkla. Dopadá zády na vývrtku. Neslyší nic. Vidí, jak se znova rodí. Křičí, aby utišila samotu, do které ( jak se obávala ) zase míří.

A r t VII.

   Zaplavuje ho vlna fyzické slasti, natolik silné, že i mysl přemluví k euforii. Zatmělo se mu před očima. Vlak a vše v něm, i kolem něj zmizelo kdesi v dálce pod ním. Toužil se dostat za Zuzanou, ale Naposled se zde setkává s Alicí.

A l i c e, A r t    VIII.

( tamtéž )

“Kde jsi?”, zeptala se ho nepochopitelně, patrně v šoku, že jej vidí.

“Kde to jsme?”, hleděl na ni zmateně.

“Právě jsem kvůli tobě nešťastnou náhodou umřela v kuchyni. Je zvláštní, že necítím žádnou bolest, ale jen vztek a nenávist vůči tobě, protože vím, že ty pořád žiješ.”, nachvíli se odmlčela. 

“Že si tu jen na skok.”, dodala do první slzy.

Stál naproti, nebo spíš visel kousek od ní. Věděl už, že tu skutečně nejsou, pochopil, že Rott nebyl jen přelud, a že nemluvil z cesty. Došlo mu, že dokáže promlouvat s mrtvými, a že mu Osud připravil tu nejtěžší První zkoušku. Musí k Návratu přemluvit Alici.

  Přes Park došel k nádraží. U vchodu jej oslovil Malý muž, požádal jej o “ňáký drobáky”. Art mimoděk prohrábl kapsy a jejich obsah mu beze slova předal. Podobných existencí nelitoval, ale ani jimi nepohrdal. Přijímal je, jako součást systému, mezi jehož hranicemi sám přežíval. ( Měl i světlé chvilky, v nichž podobným individuím záviděl Svobodu o níž on sám pouze velmi často hovořil. Svobodu absolutní a neomezenou, neboť mu bylo jasné, že přijal pouze Volnost, neb v hranicích, které si osvojil, Svoboda neexistovala.

   Napadlo ho kolikrát, že vzbouření se proti přijatým hodnotám, odevzdání všeho nabytého, oprostění se od hmoty a ulpění na “pouhém” duševním rozměru, už není možné, ne ve světě, který považujeme za smysluplný a přínosný.

    Úspěšný člověk je v našich očích ten, kdo se “někam vypracoval”, vlastní červené Audi a byt s nekonečnými plovoucími podlahami, v nichž se utápí statisíce odpracovaných hodin. Už ani ne neosobních, ale nadosobních. Rázem se všeho vzdát, to není obdivuhodný čin, ale nejkratší cesta do Blázince.

   Tady pak hasne veškeré snažení Nebe o kontakt s námi. Uzamčeni v zámcích z panelů, vysíláme kouřové signály Peklu, obohacujeme vzduch a zkracujeme životy, neboť vnímáme Zemi, jako přestupnou stanici v zapadlém koutě vesmíru, kde si odplivnem, než přijede další spoj.

   Art mezitím došel k pokladně číslo 9. Starší paní za přepážkou od rána úspěšně maskovala dobrou náladu pichlavými poznámkami na účet všech cestujících, kteří si jízdenku nedokážou koupit online a obtěžují ji tak v její pracovní době. Třikrát zopakovala webovou adresu a dokonce donutila Arta zapsat si ji na předloktí, aby příště nezapomněl. ( Jmenovala se Důrová a dva roky její intenzivní osvěty znamenaly, že společně s dalšími pěti kolegyněmi přišla o práci. )

   Cílová stanice bylo Staré Javoří. Malé městečko kousek od slavné vodní nádrže, kde loni potvrdili výskyt skutečně pitné vody. Měl tam bydlet František Kessl, bývalý farář, nyní důchodce a “ředitel” rodinného podniku na výrobu tekutých mýdel z bezu, vanilky a šípku.

    Když zaplatil dvě vydání denního tisku, krabičku žlutých Camelek, polomáčené sušenky s extra porcí čokolády a neperlivou vodu , přiběhl k němu onen Malý muž a cpal mu před obličej párek v rohlíku a tresčí salát, by dokázal, že Artovy peníze nepromrhal, že měl skutečný hlad. Art poznamenal, že až všechny důkazy sní, zítra už mu znova nebude nikdo věřit a popřál mu mnoho odvahy.

    Malý muž zůstal zmateně stát u lavičky se spícím spolubydlícím. Art vyrazil na nástupiště.

A l i c e   I.

   Už čtrnáct dní odmítala uvěřit, že svět za okny jejího, rodiči hrazeného bytu, je stále tímž světem, který znala s Artem. Seděla na posteli, jejíž pravá polovina byla poseta dlouhými dopisy, v nichž je zaznamenána snad každá minuta jejího čtrnáctidenního nebytí. Její kdysi krásné oči se válely na polštářích i na prostěradle, společně se zbytky tváře, kterou si ono úterý přinesla s sebou, budily dojem, že se v útrobách dvojlůžka odehrála rituální vražda. A nebyla to úplně nepravda. Cosi v ní skutečně zemřelo a je jisté, že už ani láskyplné políbení prince, tam, kdesi v slibné budoucnosti, tyto její trosky nepřivede k životu. Snila totiž stále o něm. Se vší nenávistí jej milovala tak, jako nebude milovat ani vlastní děti, neboť je porodí jinému. Její tělo se pohybovalo, bylo však už pouhými márami pro opuštěnou duši.

   Jitka, kamarádka, která jediná měla tušení o nezdaru vztahu, který nikdy neschvalovala, přicházela vždy po šesté rovnou z práce. Nenaspala toho o mnoho více, než Alice, neboť pouze skutečný přítel přijme vaši bolest, aby si mordované srdce odpočinulo. Poznamená jej to ohromnou bolestí, kterou s vámi bude následně sdílet, při každé vzpomínce. Jedině takový přítel zůstane po celý život, a protože bolest spojuje pevně a navěky, stala se Jitka nejbližší bytostí, ještě chvíli horoucího, života Alice..

   

A r t   I.

   

   V místenkovém voze narazil Art na problém. Na jeho místech ( Kupoval vždy tři jízdenky, by v jeho blízkosti neseděl nikdo, o kom nemá ani páru. ) seděla žena a dvě děti. Děti spaly, žena četla magazín pro muže.

“Nezlobte se, ale máme tu rezervaci,” oslovil ji očima těkající Art.

“Tiše prosím. Právě usnula,” a ukázala kostnatým, překvapivě dlouhým prstem na holčičku, připomínající barokní sošku buclatého andělíčka.

“Dovolte, ale tohle jsou naše místa”, trval Art na své halucinaci.

“Příští stanici vystupujeme, buďte prosím tak hodní a..”

“Ale žena je těhotná, musí sedět”, hájil svá práva nechutně.

“Ach ano, jistě, nezlobte se.” 

   Jala se budit spící děti, očekávaje příchod své opečovávané, budoucí kolegyně. Sundala těžký kufr a oblékla dětem bundičky.

“Dojdu pro ně. Mějte se hezky a nezlobte se.” Řekl Art a šel na záchod stáhnout Camelku. 

A l i c e   II.

   Je skoro sedm a Jitka nikde. Mobil má vypnutý. Alice si nevybavovala, že by včera mluvily o něčem, co by dnes mohlo Jitku tak zdržet.

   Cítila se strašně. Od půl šesté nenašla pravdu ani v jedné z osmi sklenic Portského. Portské Art nesnášel. “Až se to rozhodne, jestli je to koňak, nebo ještě furt víno, budu ochoten svěřit tomu pozornost mých chuťových pohárků!”, pronášel vždycky, trochu nepochopitelně, ale zato bujaře, pokaždé, když ji v nasávání doprovázel vodkou..

   Otevřela dveře na balkón. Čerstvý, podvečerní vzduch jí roztočil hlavu. Ulice, nažloutlé od lamp, se krčily hluboko pod ní. Ačkoli měla stále blíž k zemi, než k nebi, budila dnešní tma dojem, že se může dotknout spíš hvězd, než žulových kostek chodníků.

   Lehla si na studenou mramorovou dlažbu, která v chladu soupeřila se vzduchem. Cítila ostré jehličky kovu, jak jí poskakují od hýždí až k ramenům, jak ji polechtají na zátylku, pak zmizí a objeví se na lýtkách. Soustředila se pouze na tu část svého těla, kterou ochladit nelze. Slyšela v uších morseovku svých tepen. Sčítala tep a jak usínala, její dech se natahoval a řídnul.

   Uviděla svoji matku. Ačkoli to s největší pravděpodobností nebyla ona. Vystoupila k ní z obrazců, které se ji zjevovaly na promítacích plátnech víček. Nejprve padala do hluboké studny z výrazně razících zelených a oranžových tvárnic, míjela kořeny stromů, které však připomínaly klubko hubených postav. Pohybovaly se, jako by tančily, ve skutečnosti se k ní přibližovaly a konečky dřevěných prstů, jejich ztvrdlými bříšky, se sápaly po nahém těle padající Alice. Už už čekala škubnutí, které přichází vždy, když tělo upadá do hlubokého spánku a mozek vyšle signál svalům, by tělem otřásly, neb tušil příchod smrti. Nepřicházelo však. V pevném objetí oživlých kořenů se náhle začala dusit. Spatřila koruny stromů, jak se radují z její bezmoci, jak se radují, že v zemi pohřbí člověka, který oslepl samou láskou k sobě. Cítila vůni podzimu, kdy se pod stromy pálí listí. Slyšela, jak navlhlé listí v ohni šumí, jak praskají větvičky. A pálily ji dlaně. Pak se uprostřed výjevu zjevila bytost. Mluvila jako matka. Ale byla mnohem mladší, ano, byla rozhodně ve věku, v jakém Alice matku nemohla pamatovat. Když se ji podařilo otevřít oči, spatřila Jitku.

“Co tady děláš ty huso!”, rozčilovala se nad ní kamarádka.

“Já..já..já sem asi usla”, soukala ze sebe potrhaná sukna vět.

“Ty seš fakt úplnej idiot, dyť je pět nad nulou!”.

“To máme ale krásné jaro”, smála se opilá Alice.

Jitka ji odtáhla do ložnice. Postavila před ní sklenici vody. Alice usnula.

A r t   II.

   Když se mu podařilo vystrnadit dým z toalety úzkým průduchem okýnka, oplách si tvář a upravil se. Opět se shledal výtečným a usmál se na sebe. V okamžiku, kdy se schylovalo k prvnímu polibku, jej vyrušila čísi přitomnost za dveřmi a rozruch, který dotyčný vyvolával pokusem dostat se co nejdříve do útrob záchodku.

   Odemkl a ve futrech se srazil se Zuzanou.

   “No tak tebe bych tady čekala, asi jako výplatu v Poldovce”, zasmála se ta nevýslovně tmavěhezká brunetka. Zuzana; nikým neřízená a vždy ostře průbojná střela. Sebejistá, chytrá a zničující. Její postava je plná, ona je plná, ale kudy projde, tam zůstanou samoty, prázdná místa v dřív hustě pokreslených mapách. Ona jediná se nikdy nebála vrátit se k němu, protože tím neztrácela nic, jen nabývala zkušenostmi. Svedla uhranout humorem a bystrostí, byla v pohotovosti a nebylo argumentu, který by obstál před jejími. Její největší prohrou, byla její posedlost vítězit..

    “Za to já jsem tady kvůli tobě”, objal ji a zase se na sebe usmál do zrcadla.

    Vypadalo to všelijak, jen ne jako setkání po dvou letech. ( Art Alici se Zuzanou podvedl pouze jednou, a to hned na úpatí jejich vztahu. )

   Vytáhl cigaretu. Zamknul a posadil se na kovové umyvadlo. Zapálil si, přičemž nespouštěl oči ze Zuzany, která bez okolků udělala to, proč sem přišla. Přitom si prozpěvovala jakousi ztřeštěnou melodii.

   Zase měl ten neodbytný pohled Zahleděnců, když pocítí na svém těle, že právě žijí ve filmové scéně. Že na sobě mají drahý smoking, kouří Gitanes a jsou neodolatelně chlapští, protože vyčnívají nad všechny ostatní tak vysoko, že z nich mimoděk činí Neviditelné. Jsou James Bond, Indiana Jones a Nick Carter v jedné osobě. Jsou boží.

Někdy v čase před pětadvaceti lety

Patos je nedílná součást dojmologie člověka, ne každý s ním však dokáže nakládat tak, by nepůsobil jako blbec. A. si v patosu liboval a navíc byl velmi štědrý na slova, což jeho společnost brzy činilo nesnesitelnou a jeho směšným .. ( mimo jeho zorné pole ) 

Pracoval jako práskač v úřadě, kde se před Člověkem práskalo dveřmi, by se polekal a nekladl tak odpor v budování Země Ztebeživé. Liboval si v penězích, ač často sliboval, že se změní, nikdy nelitoval, že tak neučinil. Rozumní lidé se mu vyhýbali a hlupáků se zbavoval. Byl jedním z těch o nichž se šušká. Budil strach a vstával až k obědu, což velmi trápilo jeho personál, jemuž se tímto neduhem zaměstnavatele protahovala pracovní doba ( uměli o tom však obratně mlčet ).

Měl moc a proto chtěl vše. Nic nepředstíral, byl skutečně Hrozný, když s úsměvem a povzbuzujícím poplácáním po rameni posílal jiné na Druhý břeh, jakoby říkal, “Počkejte tam na mě, tam si sednem u piva a já vám v klidu vysvětlím, proč jsem se tady choval jako svině.., uvidíte, ještě se tomu společně zasmějeme..”. Pak si šel obyčejně pro výplatu a z výplatní kanceláře rovnou do Královské na preclík a minerálku.

Jedno z mnoha úterý si pořídil psa. Snažil se tak ostatním dokázat svou samostatnost a sebe zbavit samoty. Byla to fenka všemožné rasy a jmenovala se Jedna. “Co kdybych umřel, byla bys tam?”, tázal se ji často majetnicky, když mu láskyplně olizovala tváře. Představoval si armádu najatých plaček a uspokojoval se tím, že po smrti bude pláč za peníze, jako tomu je doposud jen s Láskou.

Podnikali dlouhé procházky městem. Jako třeba tuhle, kdy se setkali s B. a bylo jim náramě. Jedna aportovala klacíky a A. byl pyšný, že poslouchá jeho příkazy, měl pocit, že by to na B. mohlo zapůsobit. 

A nemýlil se, pomyslela na něj, jako na silného, dominantního muže a už jej v představách svlékala na svém jednotvarém, žlutém gauči s přívlastkem nezřízené vášně..

Působilo to komicky. Idiot, jemuž na mnohém nezáleželo tak, jako na sobě samém, byl náhle obdivován dívkou nezemského vzezření. Kulatou, jako paže větrného mlýna při pohybu, spletitou, jako nitky cév trnitých keřů. Vlasy měly barvu divokého vína a stékaly jí až ke konečkům prstů, kterých se nemohl dopočítat.

Bylo mu jasné, že nebezpečí číhá za každým rohem, proto brzy velel i ji.

Zatímco Jedna štěkala na dotěrné sousedy stalo se, že A+B=A1 – B, a to je, milý čtenáři, počátek tohoto Příběhu.

Někdy v čase po pětadvaceti letech

(První den před Včerejškem) 

   Díval se z okna za nímž nebylo víc, než tma (ačkoli se už tou dobou vše chystalo k příchodu rána). V pokoji, kde zamyšlen stál svítila lampa, což mělo za důsledek, že v okenní tabuli zpozoroval sám sebe. Měl opět rozcuchané vlasy, rudé skvrny ve tvářích a zrychlený dech. Byl opět nahý. Opět se obviňoval z mnoha nesourodých hříchů a zároveň byl pyšný na život, který žil. A přesně takovým je člověkem. Podvojným, ne hrubým, ne však ani ctnostým. Napadaly ho myšlenky (ve zvláštním pořadí!), o nichž by nepromluvil k nikomu jinému, než ke mně. Jeho jméno neznělo vznešeně na Příběh, který chci vyprávět, nazvěme ho proto –Art-. 

   Můj Přítel často hovoří o tom, že i v největším štěstí, má člověk právo na to, být trochu nešťastný ( ironií je, že to neplatí naopak ). Používá toho příměru především v bezohledu k ženám. Fyzickou lásku tak považuje za jedinou možnou, duševní pak za jedinou ideální.

   Art neměl daleko k slzám, když pochopil, že milování, jímž si v předchozích minutách tělo podmanilo duši, nebylo víc, než podání ruky ze soustrasti. Byl zmaten proměnou své touhy, která bezútěšně směřovala k sutinám ženské siluety v jeho posteli. Ještě před několika minutami byl přesvědšen, že není nádechu, který by nesdílel s jejím žádostivým a náhle žádoucím objetím, s tím, které se náhle přeměnilo v kovovou past na medvědy, v jejíchž útrobách by téměř utonul, nebýt výmluvy, že nutně potřebuje cigaretu.

   Jsou to ty chvíle kdy zoufale touží po samotě, anebo spíš po jakémsi hovoru s Bohem, jeho nebe však bylo němé, navíc jej by jej jistě přehlušila ulice, která se probouzela. 

   Právě teď věděl, že budoucnost není věčná a nevěřil ani v minulost, neboť na sobě příliš lpěla. Svět v jeho očích pozbyl hrdinů a on si najednou připadal hloupě se svou snahou oslovit v sobě člověka, ucelit všechny své rozhádané bytosti. Chtěl rozjímat, přemýšlet o činech, k nimž, ačkoli se nikdy neodhodlá ( neb se nenaučí odvaze ), má hluboký vztah a s umem sobě vlastním je umí štěpit do slov. Nevím proč ( a pochybuji, že on sám věděl ), myslel náhle, jakkoli se to v dané situaci zdá absurdní, na laxnost, s jakou lidsvo přijalo svou sebezničující povahu. Ucítil svou nepatrnou výšku a z ní na sebe pohlédl. Jeho nahotu zmírňovaly jen značkové hodinky s koženým páskem.   Uviděl idealistu, sraba, který touží po velkých věcech, ucítil svou lásku k patetickým gestům a kýči. Chvěla jím však upřímná touha, že kdyby právě teď mohl, obětoval by se pro to, aby lidstvo prozřelo, aby se usmířilo, aby utlumilo agresi a žilo v souladu se vším, čím bylo obdarováno. Vzápětí v hrdinovi rozeznal sám sebe ( a politoval se ), neboť si představil, že by Vykoupení mělo nést jeho jméno, že je ochoten položit svůj život pouze pod podmínkou, že se o tom dozví celý svět. Bylo mu trapně, ale opájel se tou myšlenkou ještě několik minut, než se otevřely dveře ložnice ( odvedly pozornost od mého hlasitého smíchu ).

   Ona byla jiná, očím čtenáře nevypodobnitelná, leč po hmatu by jí poznal každý, kdo kolem ní v jakémkoli čase prošel. Nebyla povrchní, jak se mu zdálo, když se seznámili, neboť tenkrát byli opilí oba. Ona proto, že jí povýšili, on ze zvyku.

   Nepřijímala život jako něco trvalého, žila bez důsledků a vlastně i bez ohledů.

   Milování s ní však právě z těchto důvodů bylo nesmírně přitažlivé, křičela a paradoxně nutila svou oběť k tomu, aby jí spoutala, každým pohybem svého těla, křečovitým, leč ladným a nečekaným, budila dojem, že nebude-li zkrocena, sežere vás zaživa. Planula, a on z ní nedokázal spustit oči, uvědomoval si však, že neplane pro něj, ale pro všechny, které toužila milovat. Byl ji však schopen odpustit, že je s ním pouze pod jakousi záminkou, že on je zde pouhým objektem, na němž se mstí těm, kteří její duši nechali napospas těm, kteří ji opustili. 

  Uvědomoval si i to, že když se pod tíhou rozkoše zakousla do polštáře, necítila štěstí, ale chlad, který přijala jako trest za to, že kdysi byla slabá a zanechala se v tom, koho dodnes s takovou nenávistí miluje. Nenávist je pokrevní sestrou lásky ( stará, nerezavějící pravda ).

   Zdědili jsme po předcích a předáme opět svým potomkům onu vtíravou neřest, překřikovat v sobě bolest chtíčem. Ten opojný okamžik, kdy se těla protnou a schovají se jedno v druhém, přiblíží jejich nepatrnost veršům nezemské velikosti na jejichž počátku je zrození a jejichž pád je neodvratný. Celý život směřujeme ke smrti a v momentech, které nám naskýtá tělesná rozkoš, jsme ji nejblíž. Zde dochází ke smíření duše, těla a toho, čemu obé náleží. Proto všichni, kteří touží po odpovědích, upadají v dobrovolné otroctví smyslů, proto nadšeně tonou v pelagiálech pohlavního ústrojí, proto milují a snaží se tak strhnout ze sebe pel stereotypu a všednosti. Avšak vystřízliví-li, jejich podoba se jim zhnusí, vyvolá dojem karikatury, či parafráze vlastního já a skutečnost, aneb přirozenost toho, kým jsou, je nadobro ta tam. Denně se s takovými lidmi stýkám, denně s nimi hovořím. I já jsem takový.

   Otevřela dveře ložnice s nebývalou razancí ( i ji samotnou překvapila ). Nežádala po něm sice víc, než jednu noc, ale nesnesla Ten pocit samoty. Čas, kdy odešel na cigaretu a nechal jí ležet v pokoji, v němž ještě stále doznívali, ji ubíjel a ona neměla chuť poslouchat ozvěny svědomí, chtěla s ním mluvit, klidně bezvýznamně, ale za žádnou cenu nechtěla podlehnout svému tichu, neboť to jest symbolem opouštění, které si nechtěla připustit.

“Nemáš hlad?”, zeptala se a v jejím hlase jsem rozpoznal nejistotu. Každý její pohyb byl odteď hereckou etudou s tématem ležérnosti.

Otočil se a chvíli ji pozoroval, uvědomil si, že jsou oba nazí a bylo mu to k smíchu. Její ňadra už nebyla nedobytná a připadala mu teď poněkud menší. Líbilo se mu, jak neztrácely tvar, vše ostatní se z ní však vytratilo. Všimla si, jak si ji prohlíží, měla chuť zabodnout mu kuchyňský nůž hluboko do hrudníku a otáčet s ním tak dlouho, dokud nepadne na zem. Chtěla se rozplakat, ale ovládla se ( uvědomila si nízkost s jakou k sobě celý večer přistupovali ): 

”Kdyby ses teď viděl, vypadáš jako vystrašený skautík” a předběhla ho ve smíchu ( usuzuji, že šlo spíše o výsměch ). Čím hlasitěji se smála, tím zranitelnější se cítila. Byli jako Eva a Adam a noc byla jablko, které spolu snědli, jejich stud se jim však podařilo utajit. 

“Dáš si ještě víno?” zeptal se jí a dal ji jméno Poslední.

Pak seděli a jen plnili prostor kouřem. Vzduchem řeči. A dvojí samotou.

Po směsi nekořeněných omluv, nevyrčených výčitek a znova úsměvů se rozloučili.

D n e s

  POZVOLNA odkapávající voda z kohoutku mu bránila soustředit se na seřazování fotek v albu se štítkem “Dětství” dle data. Pravidelnost a přesnost s níž čas určoval intervaly zvuku, byla v silném kontrastu s jeho rozpoložením, neb se v mysli pohyboval chaoticky, proti logice událostí, jimiž se dožil až k svému současnému já   ( náruč A. nikdy nebyla natolik vřelá, jako byla vroucná náruč B., v níž své útočiště hledala i Jedna, ale o tom později ). 

  -Já- pro něj bylo vším, což pravděpodobně s –úsměvem- zdědil po otci, společně s matčinou neokoukatelnou –tváří- to však bylo jediné, co jej s rodiči spojovalo.

  Liboval si v kýči, což mělo za následek, že byt, v němž už rok přespával, budil dojem rozněžnělosti. Nebyl však zženštilý. Naopak budil dojem nejemné ( dojemně nájemné ) mužnosti. 

  Dívky, které zde napřeskáčku přespávaly s ním, vyháněl vždy nevybíravě pár minut po vyhasnutí. Nesnesl totiž jejich přítomnost, ten pohled, kdy těla už jen doutnají a po tom všem se opět stanou “pouhými” těly. Nesnášel dlouhé věty, byť jimi sám nešetřil ve chvílích, kdy hovořil o Krásnu a rozpínal přitom všemožně paže, natahoval krk, souvětí i minuty tím, jak do nich vměstnával přebytečná slova. Jelikož však jejich obsahu nevěřil, významy splachoval do odpadu úsměvem, který ho neopouštěl ani opouštěl-li. 

   Na toto konto mi dovolte připojit jeho oblíbenou větu, kterou si pomyslel vždy, když se “rozloučil s dámou”. 

“Chybovat je lidské, opouštět je božské”, pak se obvykle usadil na terase a vykouřil několik cigaret, aniž by se přestal usmívat.

   Pracoval jako spasitel v nadnárodní společnosti, co kšeftovala s cennými papíry. Radil všem, co se upsali, aby se upsali jinde, že tak předešlé upsání pozbývá platnosti, a tak rozprodával lidské duše po částech, ne v celku, jak to bylo doposud zvykem, čímž vydělal značné jmění. 

   Měl se dobře. Ačkoli přebýval.

   Bylo půl šesté. Stromy ještě nebylo vidět, ale k moři to bylo pořád stejně daleko ( nebereme-li v potaz fakt přílivu a odlivu ). Art se probudil asi před hodinou ze zlého snu a ačkoli si jeho děj už nedokázal zpětně vybavit, věděl, že už usnout nechce.   

   Seděl v kuchyni a čekal až cvakne konvice a on si bude moct zalít kávu a zapálit cigaretu ( už měsíc nesnídal nic jiného ).

  Zvonek jej překvapil, ale nevyděsil, čas od času se totiž stávalo, že se soused pozdržel v Královské a samou dobrou náladou si popletl dveře.

  Art vstal a než došel ke dveřím stačil uklidit vše, co nepříslušelo svému místu. Byl puntičkář, úzkostlivě pořádný a nesnesitelně energický.

  Oblékl si župan a zavřel levé oko, pravé přitisknul ke kukátku, ale neviděl nic, než pokřivený obraz chodby v šeru, které taková chodba v půl šesté ještě dokáže obsáhnout. Něco si pomyslel a zamířil k toaletě. Tiché zaklepaní připisoval na vrub dřevěným parketám a snem vybuzené fantazii. Svlékl se a vymočil. ( Není nic směšnějšího, než močící silueta muže. Ten pohled jej dehonestuje a staví lovce do pozice zvěře, je zranitelný a vratký. Na takové myšlenky však neměl v tuto chvíli chuť. ) 

   Přemýšlel o záclonce, kterou by měl pověsit na okno, které sem nahlíželo ze dvora. Napadla ho tmavě modrá, jako viděl u Weberů. Pak si ale vzpomněl na Alici, a že by si mohla něco myslet, a že ten její fotr je vlastně kretén, a že vlastně s Weberovýma už nechce mít nic společného. Pak spláchnul a opláchnul si ruce. Při dalším drnčivém rachotu zvonku na všechno zapomněl. 

  Znovu si oblékl župan a urovnal boty v botníku od Zuzany, “Měl bych se těhhle vzpomínek zbavit, příliš věcí zde už má svá jména..” a uvědomil si, že mu v jeho bytě nic nepatří.

  Otevřel dveře. Prudká záře okřikla jeho apatické zorničky, zúžily se a zbystřily, byl to Nový den.

  VE DVEŘÍCH stál pan Rott. Třídní učitel, k němuž Art nikdy nechoval zvláštní úctu, neboť si byl jist, že mu z toho nekouká žádná výhoda. Rott byl totiž příliš spravedlivý na to, aby žáky dělil na Poslušné a Neposlušné. Měřil jedním metrem a nepříhlížel k povaze žáka, nelpěl na minulosti jako na něčem, co by mělo ovlivnit jeho rozhodnutí v přítomnosti, věřil, že budoucnost lze ovlivnit pouze tady a teď. Rott měl na sobě pláštěnku bez rukávů, v pravé ruce svíral kufřík a v levé láhev vína. Nikdy neměl vkus. Nikdy nedokázal odhadnout situaci.

“Co chcete?”, zeptal se Art s intonací, jíž pojmenoval dosavadní vztah k učiteli.

“Volal jsem vám, vzkazoval po panu Nvotovi, že příjdu.”

“Je půl šesté ráno, i kdybych vzkaz dostal, čekal bych, že příjdete v nějakou slušnou hodinu”, rozčílil se trochu Art a nechal třesoucího se dědu stát na chodbě. Byla jarní zima.

“Vy nic nevíte!”, naléhal Rott.

“Vím, co vědět chci a nevím, co vědět nepotřebuju”.

Chvíli na sebe koukali. Pak učitel natáhl levici a Art víno přijal.

“Pojďte dál”, pronesl s trochou nevrlosti, neb zřejmě přišel o klidnou snídani.

“Máte menší byt, než jaký bych si u vás představoval”, řekl učitel s plnou upřímností, pak se zamyšleně rozhlížel po předsíni. Art mezi tím rovnal obraz nad poličkou s klíči. Byl to obraz, který malovala Petra. “Kdyby to s malováním tak nepřeháněla, byla by docela rozkošná”, pomyslel si. Pak pozornost vrátil učiteli.

“Mám co chci a nemám, co nepotřebuji”.

“Dobré ráno”.

Art se nemohl ubránit úsměvu ( v jeho životě existovaly i skutečné výrazy radosti ).

“Dobré ráno, pane učiteli”.

13.32 

  Po milování s ní, mu nezbyl čas na sebe. Chtěl myslet na setkání s Rottem, ale nedala mu tolik prostoru pro myšlenky, kterýma by ji míjel. 

  Čekal, až se obleče, až mu ukáže vytetovaná křídla na svých zádech, která ihned zmizí za oponou košilky, svetříku a nepromokavé jarní bundy, bílé s hnědýma motýlkama. 

  Pojmenoval ji po nich, ale jméno v pravém znění utkvělo tak hluboko v něm, že jsem nebyl s to, jej vydolovat já, natož kdokoli z vás. Nazvěte ji tedy po svých Štěstích a žijte s ní až do smrti, jako to chtěl ( v tu chvíli ) i Art, než přišel k sobě a skočil ji do nádechu, které dívky jejího typu provedou vždy těsně před tím, než pronesou větu ve smyslu “Co bude dál?”. ( Skrčí čelo, čímž zestárnou o pět let, v očích se jim zaleskne cosi, co připomíná slzy vyvolané vzpomínkou na oblíbený film s Hughem Grantem, našpulí rty, což značí přípravu na zašišlané “Milášku, Broušku”, a tak dál a tak podobně.. Tělo mají zkroucené do pozice právě zachráněného kotěte a očekávají pohlazení, anebo cokoli, co způsobí ono motýlení v dutině břišní, které lze považovat za “Chvění”, což je básníky nadhodnocený výraz pro uspokojení se sebou samým. ). Art tyhle chvíle zkracoval na nejnutnější minimum. Přivinul ji k sobě, přivoněl si k vlasům, jejichž kořeny stále vyvracela vichřice dívčí nejistoty. Ucítil tak, pod tenkou vrstvou šampónu, jak z ní vyprchávají poslední zbytky důstojnosti ( dlaněmi pevně svírala jeho stehno a i mým očím bylo vidno, že se nepatrně třese ) a pohladil ji po tváři. Byla hladká, tak pevná ve své křehkosti, že měl strach, že jí kůže každou chvíli popraská vlivem napětí, které proudilo zevnitř a všemi póry úzkostlivě nasávalo tíhu nevysloveného. 

  Nemohl uvěřit tomu, jak rychle se proměnila. Jak ochabla ve své výřečnosti, jak rázem ztratila výraz bohémské nezřízenosti. Inu, herečka. Mladá, krásná, netalentovaná, ale chytrá a zkrátka,.., minutá posláním.

  “Slib mi, že ti neublížím”, promluvil, jakmile odtrhl oči z jejích víček.

  “Prosím?”, nerozumněla ( i když o tom pochybuji ).

  “Slib mi, že ti neublížím.”

  Zvedla se a beze všeho, co by mělo následovat odešla. Nijak teatrálně, ale vznešeně a ladně. Bez jediného pohledu raněné laně ( které Art nesnášel ), ale hrdě, že se téměř přistihl při pohnutce “hodit vše do vtipu” a stáhnout ji k sobě. Skutečně byl schopen z vteřiny na vteřinu začít milovat někoho, kdo jím v onen okamžik začal bezostyšně pohrdat.

   Téměř toužil najít mobil a napsat ji zprávu, že se zítra sejdou v poledne v Královské, a že se pokusí ji všechno vysvětlit, ale přemohlo jej vzpomnění na Rotta. Byl tady přece on se svým tajuplným svěřením se podivné vyšší moci. Potřebuje čas. Velké věci potřebují čas a plné soustředění!

  Přesto v něm nepřestala soupeřit o pozornost. Art uznal, že byl poražen, ale s jakousi masochistickou radostí svou porážku přijal s radostí a připomínal mi šaška, kterému sťali hlavu a on přitom nepřestal tajtrlíkovat.

12.31 Dnes

  Ležel na pohovce tak, jak jej opustil učitel. Bouchnutí dveří před sebou nechal stát tak dlouho, dokud jej neprobudilo ze sna.

  Znova si přehrávl dialog, který jakoby spíš četl v jakési knize, kterých kolem sebe měl spoustu, ale jeho naléhání bylo tak neúprosně naléhavé, že nezbylo, než uvěřit tomu, že vše, co si to ráno od učitele vyslechl, byla pravda.

  “Tak lidé se nechtějí znova rodit”, opakoval si.

  “Co s tím já?”, odpovídal si.

  Ve zkratce. Učitel se posadil na křeslo a chvíli si mlčky prohlížel fotografie v rozložených albech. Pak se zadíval na stěnu, na níž visel nápis: “Sebelítost, matka slabosti.” Změřil si Arta pohledem a cosi si zapsal do knihy s výpisky z básní Pabla Nerudy ( Divné? Snad. Příznačné. To spíš.. “Dva štastní milenci neznají smrt a zánik, rodí se, umírají v životě bez přestání, jak sama příroda zůstávají věční.” To čnělo z řádků, téměř jako předzvěst. Ale na to já nevěřím. )

   Pak dlouze mluvil o mnoha svých setkáních, pomalou řečí rychle obracel Artův svět vzhůru nohama. Art cítil, jak ze sebe vystupuje a krouží nad hovořícími stíny v potemnělém pokoji, jen pohyblivé světlušky jejich cigaret upoutávaly pozornost na tom spícím obraze. Slova se sypala na paspartu. Avšak Smysl zatím pohromadě nedávaly.

   “..a je to jen na vás. Sám se rozhodněte.”, zakončil svůj monolog Rott, čímž Arta zaskočil v pravém horním rohu kuchyně.

  Pak se postavil, jemnou úklonou hlavy se s Artem rozloučil a odešel.

  Nebýt ďůlku v osezeném křesle, nebylo by důkazů pro to, že neprospal skoro celý den. Dokouřil a uvařil si čaj. Sedl si na zem. A zíral na strop.

  Je-li člověk obdarován životem, počíná si často velmi zmateně, neboť nikdy předtím nic podobného neviděl. Jako malé dítě, snad ještě dokáže mít radost z pestrobarevnosti a nepravidelnosti, nepředvídatelnosti toho tajemného balíčku. S postupem času však jeho zvědavost okorá a zatouží po přímých odpovědích, aniž by sám vynaložil jakékoli úsilí zbavit balícího papíru další okraje svého překvapení. Čeká, rok s rokem stále déle, že se zjeví kdosi, kdo jej, coby uživatele poučí a zbaví nejistoty a strachu z chybných kroků, předchází tak Spálení, aneb příčině, jejíž důsledkem je Hojení, které nechává oči nahlédnout do samého nitra, do podstaty a smyslu Dobra a Zla, což jsou základní dvě hodnoty, na nichž vše stojí a s nimiž vše padá. Není totiž Dobrých a Zlých lidí, prožitků, časů a já nevím čeho.. Vždy záleží na člověku samotném, jak k dané věci přistoupí. Vše v našich očích náleží pouze nám v tom smyslu, jsou-li pro nás přínosem, či ochuzením.

  Před Artem nyní vyvstalo ono První velké rozhodnutí. Dokáže být znovu dítětem?

  Oblékl se, rozhodnut projít městem tak, by nikoho nepotkal. V Jablečné ulici, na rohu, kde začíná Park, se srazil s manželským párem, který dost očividně spěchal. Zklamán, že nesplnil úkol, který si zadal, se omluvil a snažil se co nejdříve zmizet v labyrintu okrasných keřů. Zastavil jej však mužův hlas.

  “Kdepak máte Alici? Snad ještě pořád nemarodí?”, ptal se přátelsky, s nehraným zájmem.

  V nastalém zmatku Art rozeznal paní Markovou se svým mužem. Marková je všudybylná sestra Gustava Webera a bohuželnou tetkou Alice Weberové, dívky, které nasliboval vše, čím milované bytosti můžete zlomit srdce, nesplníte-li to.

  “Dobrý den”, vysoukal ze sebe stěží. Poslední po čem toužil bylo tlachání.

  “Jakýpak dobrý den!? Koukám, že si všechno zapomněl tak, jak si sliboval”, rozesmál se hurónsky Marek.

   “Jasně..ahoj..no.. byl to celkem sešup, ráno jsem se probudil poze s vědomím toho, že vám dlužím spoustu peněz za ten rozbitý stůl”, rozpomínal se a znova se styděl za velikáštví a furiantství, kterým oplývá po vodce. Tvářil se ale pobaveně. ( Většinou je tvář to poslední, co vám o pocitu člověka něco sdělí. )

   “Prosimtě, dyť je to jedno! A neboj, my vám to strhnem ze svatebního daru”, bavil se výtečně muž, který ještě před chvílí kamsi spěchal.

   “A co je s Aličkou? Od těch narozenin o sobě nedala vědět”, vmísila se do hovoru ta odporně zvědavá sopranistka. ( Její hlas působil asi tak přirozeně, jako nehybné, botoxem vyztužené čelo, které se ze všech sil snažila zkřivit do pozice – “opravdová starost” ).

    “Má teď starosti se školou”, mávnul nad vším větou, neboť vysvětlovat těmto bodrým lidem komplikovanost mezilidských vztahů v souvislosti s jejich neschopností chápat se navzájem.. a pak vše zakončit – “a proto jsme se rozešli” -, by jej stálo velké úsilí, ke kterému se zkrátka a dobře neměl.

   “Aha, tak ji moc pozdravuj a až se to celé uklidní, přijeďte k nám, pořídili jsme si parní saunu”, přičemž poslední větu řekli téměř současně, což nahrává Artově přesvědčení, že dlouhodobé pobývání v blízkosti idiota, vás nutně poznamená,  zde je vše očividnější, neboť to platí oboustranně. 

   ( Bych Artovi nekřivdil, přiblížím vám obě postavičky trochu blíže. Marek celý život dělal nádražáka a Marková prodávala v trafice. Je to asi patnáct let zpátky, co se jim  podařilo vprdelinkovat se do útrob tehdy zmírajícího strejdy Antonína, který, stižen demencí, uvěřil jejich oddanosti a celou famílii vydědil, z čehož těžil náš vrkající pár. Antonín byl totiž podílníkem ve společnosti, v níž pracoval A., předsedal dozorčí radě a prostě si nežil špatně, ba spíš velmi nad poměry. Antonínovu vilu v Podbřezí se Markovým podařilo prodat za velkovýnosný peníz, zbytek podivuhodně obratně investovat a od té doby se sebezařazují do Městské smetánky. V rodině to samozřejmě způsobilo handrkování a osočování, avšak vzhledem k blížící se svatbě Alice a Arta, k níž je vypočítavě připsána též bezdětnost Náhlých milionářů, se vztahy náhle zvřelely a opět se nepokrytě milují, neboť rodina je přeci nade vše! Jejich rozchod tak bude mít mnohem dalekosáhlejší dopad, než si Art umí představit, ale nechci předbíhat..) 

 

Štěstí je nepopíratelné a vy oporou.

Z Báry jest pasačka dalšího savce, aneb Slavíka, což už ji v ohradě hází na pět kusů ( Kapka, Racek, Jiří, já a nově Jaroslav Ík ). Známý pěvec, milovaný ornitology ze všech koutů naši republiky. Ačkoli se najdou i tací, co jeho věHlasem pohrdají, protože nesplňuje očekávání jim vlatní v ohledu na jejich subjektivní názor. Mají pocit, že zakrněl, a že jeho vývoj ustrnul především ve dvou neustále se opakujících vývojových fázích.

Pomyslím-li na celou historii já, taky se pozastavuji, protože jsou období, která nepřispívají k tomu, by byla jeho existence brána vážně, neboť v nich Slavík skutečně příliš okatě lítal jen tak na oko.. Pak ale vězme, co za tím skutečně vězí! Nadnesu-li takovou otázku ve společnosti člověka Jiřího typu, pak uznám, že jeho argumenty jsou pádné, ne však přesvědčující. Jsou Před-Svět čující, aneb že čují cosi, co však fakticky nikdy nedokázali důkazem, proto o takovém Před Světě nemůže být řeč, neexistují žádné omezení v momentě, kdy je u moci veřejné mínění ( ať už je jakkoli masírováno ).

Stvořit svět zVět tak kalících jeho možnou průzračnost, je možné označit za podílení se na vině, neboť být pln slov a prost činů, to ubere na reputaci a respektuhodnosti každému hrdinovi. Jde o hlubokou povrchnost, chrlí-li někdo plamennou filipiku, které sám dokáže rozumět, jen v obýváku před televizí, v náruči publika rodinného kruhu. Sklidí potlesk o kterém vždycky snil, dojí večeři a jde spát, případně se dnes výjimečně pomiluje se ženou, neb dnes byl přeci Chlap! Ráno o tom povypráví kolegům v práci a ti nad pásem uznale pokyvují hlavou, přitom mají plnou hlavu Bílé v červené róbě a utěchu v to, že jejich poslané a zaplacené sms, nebyly marné. Ale tak se má ta naše povaha nešťastně Česká..

To, o čem chci opravdu hovořit je dojem ze samotné ceremonie a stesk ze stisků, které jsem tam byl nucen utržit.. Titul čeká na adopci, s tím bych souhlasil, nepoznal-li bych nositele osobně. Lidé se liší vkusem, jejich zaslepenosti a neobjektivnosti pak nahrává fakt příliš ostře střežených hranic mezi žánry, věkovými skupinami a vlastně, ve výsledku, i lidmi samotnými. Nehovoříme spolu a nemáme tak tušení o skutečném životě našeho okolí, jen se domníváme, že výsledek veřejného mínění, musí jasně odpovídat naší představě. Vypravíme-li se však do ulic, uvidíme i jiné světy nasoukané do schránek, podobných těm našim. Je smutné, jak ostudně dokážeme pohrdat výslednicemi průzkumů naší společné povahy. Dochází k naprosto zbytečným odcizením a negacím, které žádna stoka neobsáhne. Přitom skutečně o nic nejde, snad jen o trochu snahy o schovívavost a toleranci. Křikem nikdy nikdo nic nevyřešil a když, pak jeho vítězství nemělo pozitivní důsledky na lidstvo jako celek.. Zde je mé ujištění, že mužskou cenu třímají nejpokornější dlaně, co včil víří hladinu rybníčku. A o čem jiném, než o pokoře je popularita úzce spjata se třpytem zlatavých hrdel. O hrdla samotná zde jde až z dalších řad, přesto však mají nevedlejší roli.

Mě samotného vše zastihlo ještě poněkud nedozrálého, dokážu už však pochopit, jak mocná je má vděčnost za víru ve mne vloženou, za čas se mnou trávený. Cítívám tento pocit mnohokrát při koncertech, když narazíme všichni v jedinou chvíli na jedinou myšlenku, která trvá ani ne jeden oka mžik, přesto je natolik posilující, že z ní člověk přežije i tři zimní měsíce. Zabalena do slov zní asi takto: „Je mi dobře, je mi skutečně dobře – s vámi“, pomyslí-li každý v sále v podobném znění, je možné vypnout veškerá osvětlení, neboť už si vystačíme sami..

Děkuji vám, devět písmen a jen jediné správné znění ( zvýšená frekvence výskytu slov se smyslem „jedinečnost“ je úmyslná a významotvorná ). Obrovský zážitek, pouze vaší zásluhou. Odměna, ať si říká kdo chce, co chce, rovnou z vašich prstů. Představím-li si vás, jak sedíte s partičkou v hospodě, s rodinou u večeře, anebo sami nad knihou, čajem, či jen tak nad zemí a vzpomenete si, že jsme spolu užili něco opojnosti, na základě čehož se rozhodnete ukrojit kus z měsičního rozpočtu proto, abych já prožil výlet do nových poznání ( dobrých i zlých, jak už to díky Bohu je ).. mě dojímá ( v nejlepším smyslu onoho slova ) a odhodlává k větší oddanosti a vděku, k práci na sobě samém i na všem mezi námi..

D ě k u j i,

váš Tomáš.

Samota ženy způsobí povodeň. Sejdou se pak na soutoku dvou řek a hladinu jedné z nich probodnou lahví s portréty tušených siluet. Snad je najdou při dalších tonutích, kdy už nebude nutné obávat se, že zmizí-li pevnina, zůstane pouze dno..

Stromy se barví do podzimu, Princezny utíkají před draky do teplých krajin, aby jim konopná lanka nepodřela dlaně, jimiž opečovávají vzpomínky z Léta. 

Posadí se na parapet a nespustí z Tebe oči, dokud mu nedovolíš vzít Tě pod krovy Sagrady Famílie. Tam vás uvítá chór cherubínů. Budete tančit, pohybem proměníte vzduch ve vítr a vyšlete jej směrem k moři, poletíte mu v patách.., slaná voda se napění o pobřeží a obejme nocí zválená těla.

                                                                        A daruje vám život.

                                                                        Tak prostá, tak plná je První návštěva.

Dva listy Platanu činily jeho nahotu snesitelnějí. Přežvýkavci však zatoužili právě po nich. Kdo ví, co je k tomu v tuto nehlasnou chvíli vedlo, chyběl zbytek dne do půlnoci a on věděl, že zmizí-li pod všežravou hladinou i poslední ostrov intimity, není k čemu se probouzet. Štěstí jej celý život mátlo, neboť v zorném poli lidí zpopelnělo a stalo se synonymem bláznovství. Šťastný člověk je náhle pronásledován a prohlášen samozvanci Normality za přepych, či spíše za přežitek, jež se novodobé společnosti nehodí. 

   Na cestu vyrazil nezvykle brzy. Alespoň na zdejší poměry brzy. Přistihl tak Slunce v peřinách, ono však nemá ve zvyku lidem cokoli zazlívat ( na což jistě doplatí, o tom však později ). Od rána tedy svítilo Slunce a ten, jehož jméno je vše, co se vám vybaví u šálku černého čaje s mlékem ( něžné povahy nechť míchají s lžičkou medu ), opustil své město. Nebylo však ve skutečnosti jeho Městem, neboť to jej s přiléhavou ochotou adoptovalo až v pěti letech. On si však doposud nic takového nepamatoval, aneb neměl potřebu přikládat důležitost zašlým časům. Pravdou však je, že Město si jeho přítomnost balzamovalo a současnost už s tím nic nezmohla. Byl tak součástí čehosi, co jej překročilo, ale dějí se i takto neodvratné věci.

 

   Setkání s Vědomím jej přetvořilo v Oslnivce, člověka váženého jen sobě samému (?). Pýřil se často obrazy, které si vypůjčil z Příběhů, jež záměrně nedožil do konce, nejen proto, že mu nenáležely, ale především, že otevřené konce hrály do karet jeho domýšlivosti, či fantazii s níž sléval blízké osudy v jeden celek, ve svůj život. Myslím, že odtud pochází jeho strach ze zrcadel.

 

   Toho času bez přátel se živil prací, což jeho nestálé povaze propůjčovalo tvář jakési důstojnosti, avšak především dané slovo připravilo o význam. Byl prodejcem odpustků, čili jej příležitostně oslovovaly nejrůznější dobročinné organizace s tím, by vás den co den potkával v ulicích a pečlivě sestavenými formulemi z vás mámil obnosy, jejichž výše určovala velikost vaší úlevy. I on považoval celý akt za poslání a důsledně tak čistil zohavené části Svědomí, které v něm ještě přežívalo.

 

  Při našem posledním setkání se o Cestě nezmínil, bylo však patrné, že se v něm něco odehrálo, že se v něm cosi střetlo. Pro objasnění přikládám pár deníkových záznamů.

 

                                                                                                                        4.1. XXXX

Barvy se vylily z kontur a jen Ona zůstane na znamení noci, neb v její přítomnosti snadno vzplane vzduch. Vzadu, nad obzorem se pak rozletí hejno nohsledů, kteří o ní budou psát básně, povedu je já, avšak opačným směrem, protože život natolik majestátní nelze žít jinak, než rovnou do vzpomínek a my všichni za okamžik začneme tikat tak, jako tiká čas.
                                                                                                                        5.1. XXXX
Spící připomíná řeku, v níž se chladí nohy milenců, vlasy se ji vpíjejí do peřin tak samozřejmě, že nelze, než obdivovat onen neskonalý soulad se světem, jemuž náleží. A přesto, i ve spánku je nedostižná. Sedm milimetrů od míst, kde je kůže nejtenčí, poskakují bludičky a matou mysl těch, kteří kdy zahlédli světlo, jímž ( vždy jen na okamžik ) nechá nahlédnout v bezbřehou krajinu sebe sama..
                                                                                            

                                                                                                   vosková noc 7.1. XXXX
Její objetí je žádoucí a žádostivé, jako dotek  dítěte vděčného za pozornost, jako kovová past na medvědy, v níž se však člověk s radostí odevzdá, neb tudy vždy mezi otevřením a sevřením dlaně vstupuje anděl.

                                                                                                                        9.1. XXXX

..pohltila mně, bez rozpaků, a teď tvoří z mého těla tříšť, a snaží se tak sjednotit náš tep, můj rytmus však vynechává všechny první doby, zatímco z její hrudi je slyšet příbojové vlny, jak se mění v pěnu, nárazem o pobřeží mých myšlenek. 

 

Zde je několik řádků, včetně data nečitelných, avšak nutně náležicích sledu událostí.

 

                                                                                                                       ??.??. ????
???..pak, jednou, ..???, vezmu tuš a plnícím perem spojím všechny její přesně a zručně vmalované pihy takovým způsobem, že z výsledného obrazce vyčtu vše, co se nám před sebou podařilo utajit..

Jistě, je to létavice, silueta blíženců na hladině Středozemního moře, avšak její moc spočívá právě v tom, že svede být středem i okrajem všeho, co se zdá nedohledné..

 

   Tolik k příčině, zpět k důsledku.

    Zmátlo mě, když mi ten zanedbaný stařík doručil deník znovunalezeného přítele, po dlouhém odloučení jsme se příležitostnými návraty opět stávali bližníky, tentokrát ovšem bez náročnosti a majetnictví, které se nám Tenkrát stalo osudným. Spíš ze zvědavosti jsme se spolu znovu propíjeli k ránu, ale jen stěží vystihnout tvar, v němž jsme k sobě nyní přilnuli.

 

   Měl příliš tajemství, stohy zoufalství, jež vkládal na papír a víc než kdokoli, byl skutečným básníkem. Jakoby mimoděk přijal roli mučedníka, jemuž se dějí úskalí, ba spíš, jemuž se musí dít úskalí, by neustal v pohybu, neboť bez smutku není veselí a bez nenávisti láska. Tvrdil, že chybí-li srovnání, není možno Poznávat, nebo snad Vědět.   

   Kolikrát jsem jej podezíral, že si přímo libuje v libertainství, v sebetrýznění, lítosti i krutostech, jež přijímal i rozdával na počkání, neboť právě díky tomu dýchal. Se zvráceným zalíbením doufal, že nepravosti, které na sebe sám přichystal jej srazí ke dnu, neboť tušil, že teprve tam opravdu pozná, která jména jsou skutečná a která jen domnělá. Mám teď na mysli jména, která jsme si stvořili my, lidé, bychom si usnadnili komunikaci. On však podezíral předky, že byli příliš pohodlní, aby pátrali po významech a jen schématicky načrtli „nějaký“ obsah slov, jejichž kontury však nestačí obejmout vše, co skutečně znamenají. Až troufale pohrdal povrchností, s níž se mnozí z nás smířili tak, že pro přežití stačí výnosná práce, milující partner a dobré zdraví ( přežití pak vyslovoval s obzvláštní nechutí ). Pátral po smyslu a mnohé z nás považoval za ty, z kterých se pro samou lásku k pravdě stali lháři.

 

   Mí přátelé ho považovali za idiota a byl-li někdy přizván k našim nočním sedánkům, pak jen pro pobavení všech přítomných, kteří s  ním na oko vedli sáhodlouhé diskuse o tématech, která pro něj znamenala První i Poslední a pro ně pouze povyražení. Byli to bohatí přátelé. Nebo spíš chuďasové, kterých jsem si záhy přestal vážit.

   Časem, když jejich hru prohlédl, mstil se jim dokonale. Totiž, byl-li kdy skutečně někým, pak Milencem. A sváděl jejich ženy, dcery i vzdálené příbuzné a známé. Přestali ho zvát – miloval v ilegalitě. Nebyl však sukničkář, ještě dál měl k děvkařům, či kurevníkům. Nikdy jsem nezažil nikoho tak upřímně milovat několik žen najednou. Jeho promiskuita však byla čistá, snad přímo ryzí, neboť se svými milenkami vždy sdílel vše, plakal s nimi a rozesmíval je, usínal s nimi a rozesníval je. Všechny věděly, že nejsou jediné, stejně však všechny stejně cítily, že jediné jsou.

   Bombardoval jsem jej otázkami, jak to dělá, aby mi prozradil taktiku, způsob, jimž lze ženu očarovat, připoutat, uvést do tranzu, by svolila k polygamii tak očividné a nevídané, zcela milovala a přesto neočekávala víc, než je jí ochoten nabídnout. Odpověděl vždy s úsměvem, „Láska je nesnadná a miluje se, nutno k ní takto s opatrností přistupovat“.

   Pročítám-li se jeho deníky, napadá mě, že sám neznal odpověď, že byl předurčen, či spíš odsouzen k věčnému hledání prostých odpovědí na tisíckrát kladené otázky, na které jsme my postupem času rezignovali, na něž však on kladl největší důraz.

   Byl dítě. Velké dítě odložené v cizí zemi.

   Obviňoval se a byl obviňován z prospěchářství, ze zneužívání důvěry a kdesi cosi, považte však, že především on sám byl obětí svých obětí..

 

                                                                                                  16.1. XXXX

Maličká už má touto dobou další důlek na posteli, doposud nestačila vyvětrat, ba nevytěsnila ani teplo z prostěradel a už mě líbá, jako bych ji posloužil coby úleva od stísněnosti matného svědomí, chutnala jako víno, koupené těsně před zavíračkou, na kuráž, či pro jistotu, aby neutkvělo v její paměti víc, než dojem lačné touhy po sevření. Člověk se s ní chtě nechtě musel stylizovat do role vůdce, poručíka, hrdiny první linie, jenž je sice smířen s porážkou ( neb je nepřítel v přesile a odhodlanější ubránit se ), ale doufá v náhlý zvrat, v poblouznění, v zatmění mysli, v soucit.

   Je až s podivem, s jakou lehkostí mě v sobě přijala, její dech mi dodával odvahu, neb jsem neustále bojoval s představou, že pouze dokončuji pokřivenou bystu, jež pod prsty nezručného umělce skonala a proklela veškerou jeho vášeň. Zde dílo přerostlo autora a bere za vděk vším, co ještě tepe, co nemá alespoň zdánlivý strach z toho, co se jeho přičiněním může změnit v mýtus, v labyrint, v němž se setkají vyděšené sny těch, kteří ji poskytli vše, co si přála.

   Líčím ji zde až nesmiřitelně úzkostnou pro každého, kdo s ní příjde do styku, ale vím moc dobře, že její (po)chyby jsou tím nejmocnějším afrodiziakem. Snese-li se ještě alespoň jednou do mých dlaní p????

                                                      

                                                                 minuta po půlnoci17.1. XXXX

Když jsme se pomilovali, zeptala se mě, jestli někdy přestanu tíhnout k dobyvatelství, jednoduše, zda-li dospěju. Zhrozil jsem se přesnosti, s jakou byla její otázka umístěna v čase a schoval hlavu pod peřinu. Voní kokosovým krémem, vášní a nenasytností, celé to budí dojem obrovské náruči, k níž má člověk pocit instiktivně se vracet ze všech svých výprav, na nichž loučemi zbavuje Lásku domova.

 

   Bylo dojemné pozorovat, jak se všemožně snaží neodkrývat všechny detaily mým zvídavým očím. Pokaždé jej uklidnilo, když jsem pronesl zřejmě v žertu ( opravdu jsme hodně pili ), že je jeho život roztodivná koláž, v níž se jistě těžko orientuje on sám, tak ať mě laskavě nezatěžuje nevýslovností svých citů.

   Poznal jsem ale, že mezi všemi nejasnostmi nevtíravě, leč úzkostně naznačuje tři velká témata. Jedné s oblibou říkal Maličká, znamenala vše co mizí ve větru a dopřávala mu ukojit své nezkrotné já, se kterým soupeřil, neboť k němu pro jeho bezstarostnost velmi vzhlížel. Skutečně se však chvěl při vyslovení Jitřenky, byla tím, co s nebývalou pečlivostí opatroval, co uchovával v tak silném napětí, že cokoli, co se mezi ně vpletlo, okamžitě pozbývalo platnosti.

                                                                                                    24.1. XXXX

Byla to jedna z těch nocí, kdy světlo z předsíně uvízne v barikádách tmy mezi ložnicí a spánkem, kdy doposud rozechvělá těla rozpoznávají sutiny horečnaté touhy, kdy milování znamená totéž, co podání ruky ze soustrasti.       

   Maličká si zapálila si cigaretu a chvíli jen sledovala svůj obraz v zrcadle, pak se rozesmála a představila další ze sta svých tváří. Byla příliš hlučná a příliš lhostejná všemu, co jsem jí odevzdal. Nebylo mi dobře, neboť jsem cítil, že s každou úštěpačnou poznámkou se vrývá hlouběji do mého podvědomí, že vítězí. Vryl jsem si do paměti celý ten odraz, tu spoušť, kterou ve mně natropila náhlým odchodem. Pamatuji si všechna svá gesta, kterými jsem zastíral klopýtající důstojnost, když jsem ji doprovázel ke dveřím, byly trapné, ale dá se jim předejít, lze je nahradit(!)?

 

                                                                                                                      25.1. XXXX

????   ..a těžko mi je z toho, že to nebyl můj byt, kde jsem celý ohavně nesourodý duet odehrál. Mezonet Jitřenky, bytosti plné života, jíž jsem především okrádal o city. Náš vztah (NE!) pozbyl čiré napětí ( k smíchu je všechna uznaná relativita ) a proměnil se v nenahraditelnou součást, v dualitu(?).

Připomínala starodávné nástěnné malby, ne pro jejich vzácnost, spíš pro vlastnost, s níž chudé obvodové zdi povyšovala na umění. Přál bych si, by mě opět zasáhl její pohled (konečně bez výčitek), pohled tříletého filozofa s tmavými vlasy, šplhající po piniových kmenech až kamsi v ničím neohraničený prostor duše pozapomínající na upjatost těla. Tak obrovská byla a tak křehká ve svých náladách, kdy propadala úzkostem, že není víc, než pohyblivá loutka, která jakousi náhodou ožila.

Zde se odehrává Jediný skutečný život mé lásky.

 

                                                                                                                      28.1. XXXX

..???? mluvili asi hodinu, seděl jsem na terase a četl nahlas Holanovy verše, rozbíjely se o skleněnou tabuli dveří za níž se hádaly dvě oněmělé postavy, dva stíny na bojišti, jemuž nenáleží víc, než těla obětí, žádné uznání, žádné ceremonie.

   Když odešel, Jitřenka zamkla dveře a jak má ve zvyku, bez jediného hnutí se přemístila do koupelny, slyšel jsem jak pláče, v tuto chvíli proklínám Stvořitele, že přisoudil lidem vlastnost rozpustit smutek do slz a nechat mě podobné nečinně příhlížet apokalypse v milovaném srdci.

   Opil jsem se, něžně, bez skrytí jsem ji svlékl a přiměl pomilovat se se mnou. Planula, ne však pro mně, ale pro všechny, které toužila milovat.

 

   Zřejmě, anebo snad jistě byl zajatcem touhy po blízkosti, nebyl si však jist vahou tělesnosti a ducha. Jednou se mi svěřil, že má pocit, jako by si tělo podmanilo duši, a že je slabý postavit se do opozice. Byla to působivá přednáška a utkvěla mi v paměti tak silně, že jsem s to vám jí téměř doslovně ocitovat ( ač byla poznamenaná hltem červeného na rtech, na zubech a v mysli ):

“Zdědili jsme po předcích vtíravou neřest překřikovat v sobě bolest chtíčem, ten opojný okamžik, kdy se těla protknou a schovají se jedno v druhém, přiblíží jejich nepatrnost veršům nezemské velikosti, na jejichž počátku je zrození a jejichž pád je neodvratný, celý život směřujeme ke smrti, v momentech, které nám naskýtá tělesná rozkoš a kdy jsme ji nejblíž, dochází k smíření (zde se odmlčel a zadíval se na servírku, jejíž jméno znal, ale nedokázal si jej vybavit, oslovil ji tedy Maličká a obědnal další láhev Merlotu). Proto všichni, kteří toužíme po odpovědi, upadáme v dobrovolné otroctví smyslů, proto nadšeně toneme v pelagiálách pohlavních ústrojí, proto milujeme a snažíme se tak strhnout ze sebe pel stereotypu a všednosti, ačkoli vystřízlivíme-li, naše podoba se nám zhnusí a vyvolá dojem karikatur, či parafrází vlastních a jedinečných já, jichž se nám domněle nedostává.”