Přežil jsem se. O pár dní, i o několik let. Jsem však příliš živý na to, abych hned usínal - ano, vskutku jsou čtyři hodiny ráno, ale to je čas, kdy věřím na neumírání. Lidé neustále pláčí a jsou s tím otravní, i já pláču a jsem o to otravnější sám sobě. Uklidnění mi však skýtá jedno ohromné zjištění. Pokoj měl vzezření, ba i tak chutnal, právě oloupaných pistácií, jen obrovská postel, na polštáři čokoládový bonbón se sušenkou ( jaká lež! ) a koupelna s imitací sprchového koutu. Za oknem bylo nádvoří z kočičích hlav po nichž se proháněli zaběhnutí psi. Lásku jsem tušil, ale city byly opravdové. V televizi běžely už jen reklamy na hubenost a věštci hovořící tak obecně, že i já se našel v osudu sedmapadesátileté paní z Ústí nad Labem. Musím údajně co nejdříve provdat dceru. V záplavě ateismu už jsem zřejmě ochoten uvěřit všemu. Zpět ke zjištění. Usnul jsem na rozbouřené hladině Lipenské přehrady, její oči doteď pronikavě svítí v mé paměti, jsou to lucerny Lucifera, avšak hoří nebeským plamenem, jsou to nejvyšší body mé pošetilé touhy po kráse, jsou to nebroušené "Démanty noci", jejichž očekávání nikdy nemohu naplnit, natolik jsem nicotný v jejich lomeném světle. Opět se mi někam zatoulala nit, toť můj ustavičný kontakt s přeludem. Už vím: chci hovořit o ďolíčku pod nosem, aneb nad horním retem, o malé strouze v obličeji, jíž sdílíme všichni bez rozdílů ( jak tupé je rozdělování člověka do skupin dle podobností ryze vnějškových, vsadím se s kýmkoli z vás, že mám mnohem více společného s Mongolem Shangiey, ježto obdivuje Ezru Pounda, než s Břeťou Sávkem, "čistým árijcem" z Počernic, který každý pátek zdvihá pravici ve zdejší sokolovně ), ta rýžka ( rýha, chcete-li ) je otiskem prstu Anděla, který nám cestou na svět tiší ústa, bychom zapomenuli na všechno předchozí. Celou myšlenku mi do hlavy přivedl belgický film Pan Nikdo, který vám vřele doporučuji, neb se podobnostmi jen hemží, nutno však jej shlédnout alespoň 23x.. Koketoval jsem tedy s onou myšlenkou a flirtoval s nejrůznějšími jejími verzemi a dopadla mě úzkost z nepaměti. Jak asi vypadá můj Anděl? Umí létat, anebo je to jen pověra, která má strašit, či utěšovat. Má každý Anděl přidělenou svou, životem plovoucí, bytost, anebo celou skupinku o níž pečuje? A setkávám se tedy s lidmi, s nimiž sdílím Anděla? Anebo se setkat nesmíme? Proč mám zapomínat, když bych se bez toho vyvaroval spoustě hloupostí!? Otevřel jsem okno a nechal oči spočinout na souhvězdí s jehož jménem si hlavu nelámu, protože nemusím vědět všechno. Mě stačí, že je. Zvláštní, jak mnohým tato prostá (ne)vědomost nestačí, že potřebují Být o něco více, než ostatní, v pravém smyslu slová BÝT. Často slýchám, že jsem zcela jistě též takový, chamtivý na život, ale kdo má právo soudit mě, než můj ( náš!? ) Anděl - a ten se se mnou jistě vypořádá po svém. Přiznám však, že jsem šťastný člověk, že vy, jež čtete zdejší řádky, dopřáli jste mi splnění snu a přísahám, jsem neskonale vděčen, dovolte mi však zbytek života uchránit. Stěží snáším ztrátu obvodobých zdí svého soukromí, snad jsem přecitlivělý, avšak věřte, že není snadné rozeznávat, koho zajímám já a koho ten kým třeba jsem, kdo hledá Příběh a kdo senzaci. Unavuje mě uklidňovat se klišovitými tvářemi lhostejnosti, poněvadž lhostejný nejsem a záleží mi na každém, koho oslovím, kdo se snaží uchopit mě, aniž by pochopil, neb to ( což z vlastní zkušenosti vím ) nelze. Stávám se tak složitějším a ztrácím návaznosti na každého, kým jsem byl. Bezostyšně prohlašuji, že nadmíru miluji, zbožnuji lidi a důvěřuji každému tak hloupě, že z mých zad trčí už nejméně pětice rukojetí. Nač ale ztrácet Víru? Činí mě štastným, ač nevím komu náleží. Stvořili jsme si přílišnou spoustu věr. Stýkají se v jediném, vždy když prosíme, --kláníme hlavu. Jako by nad nebem bylo víc, než azurová modř. Jako by neustále rozpínající se vesmír hnal naše modlitby k jediným uším. Ty slechy jsou však naše. Vy i já držíme život v šachu. To je náš Bůh. Dar svěřen v naši vůli. Buďto jsme a nebo nebudem. Zde mě napadá František Gellner: má milá rozmilá neplakej

nebylo tou dobou dost paprsků pro slunečnice. tam někde začal můj příběh. ano, mezi ničím a něčím, v té nepatrné strouze, kde jeden život ustal a nový započal, ačkoli se navenek neudálo nic zvláštního, z vináren zněl zpěv, z bytů čnělo ticho spánku po hádkách, tramvaje mlely ze setrvačnosti stále totéž a vzduch měl příchuť fritovacího oleje. pustoprázdný, tím jsem se cítil ze všeho nejvíce, bylo mi řečeno, že mám hovořit ve verších a já v tu chvíli prahnul po němotě. má svoboda spočívala v tom, že jsem mohl jít, kam jsem chtěl, nikam jsem však nenáležel. máte-li smysl pro barvy, či vás mate styl, kterým se snažím přiblížit se vám, pak vězte, že byla obyčejná tmavě modrá noc, kdy jsem se poprvé odvážil vstoupit do jejích ulic. chybělo pár minut do zítřka, otevřel jsem mohutné dveře svého domu. píši svého, ačkoli je náš, ačkoli nikomu z nás nepatří tolik jako Jemu, ačkoli on beztak ani neví, že nějaký dům má, ačkoli On už zřejmě není, ale o tom ( o Něm ) později.

zdálo se mi, že jsem umřel. v tu chvíli němý dav, sedíc, sborově pokyvoval hlavou, neb se na nádvoří z kočičích hlav objevil Obviněný v doprovodu kněze. pobíhal tudy pes, nikdo mu však nevěnoval pozornost. poprvé zašuměly hlasy. měsíc byl zřejmě z cínu a okrádal hvězdy o jas. když tu se zvedla mladá žena, nestihla však  ani vyslovit své "Odp..!" a dav na ni ukázal obrovským, jednolitým prstem. usmrtil ji hned první rozhořčený kámen. napadlo mě, proč naše těla plakala, milujíc se v poslední noci. zbavili ho pout. kněz mumlal cosi o boží spravedlnosti. hledištěm obcházel nenasytný pohled. nedočkavý stařík vykřikl "Zab.." a už se kácel k zemi. plakala, protože se tu noc poprvé probudila. cosi potřísnilo šat zlatovlasému muži, vstal a snažil se očistit, nůž v ruce jeho bratra byl ostrý a přesný. rozpršel se déšt, na dav padl smutek, pro zhoršenou viditelnost. pevně jsem sevřel vzpomínku na Tvůj první polibek. v kalužích se tísnila špína a krev. pršelo stále silněji. Obviněný se rozhlédl kolem. utajil dech, aby zapřel život, který se v něm před všemi ukrýval. u jeho nohou se pes uložil k spánku. vím, že se Tvé rty prolamovaly, nátlak (ně)mé touhy. tenkrát jsme zamlčeli cit. teprve teď si Obviněný všiml muže v obleku, měl vše, co člověku náleží, jen tvář, jen tvář se rozpíjela. pravou rukou se snažil pochytat mizivší podobu. levá pevně, jako by oddělena svírala dirigentskou hůlku. co napsat o kráse, která vyhynula? pomyslelo si poslední žijící lidské srdce. zvuk zvonu doléhal k uším Obviněného, když okolo jeho krku důkladně utahovali smyčku. dovolím si poznamenat, že zvon byl později roztaven na příkaz muže s rozpitou tváří. ( psa probraly hladové blechy ) vzadu u zdi se roplakala čísi matka, patrně se jí zželelo mladého života, což publikum shledalo nehorázným a týž den, pár hodin po popravě, ji upálili. stějně jako ty čtyři muže, kteří se ráno zapomněli oholit a mladou dívku, jež měla příliš dlouhé vlasy. křivilo to jejich charakter. mám stále před očima, jak jsi stála ráno na terase, hrdá, jako Naděje, jak jsi zpívala se skřivany a plašila můj spánek, Tobě jsem to nikdy nezazlíval. a Ty ses mi za to smála. Obviněný se naposledy zahleděl sám do sebe ( neb již neexistovalo jiných úniků ). na jeho těle nebylo zdravé kůže. jizvy a podlitiny od těžkých slov, urážek a důvěrných vyznání, slibů věrnosti a jakéhosi podivného obdivu, měnilo jeho tělo k nepoznání. pak mávl muž hůlkou, prudce, jako by chtěl rozříznout vzduch, tou tenkou linkou prostoru vnikl na nádvoří ruch, povyk ( pes se rozštěkal a jeho hlas kupodivu nebyl hluboký, jak bych očekával ) - z mlčení se zrodil lynč. měl jsem Ti říct všechno, včetně svého jména. dav se rozpohyboval, rozběhl se směrem k popravišti. nastalo šílenství, každý chtěl být první u Nehybného. to už však On neviděl, k jeho pohybu teď dával pokyn vítr. houpal jím svobodně a klidně, že by se zdálo, že jej smrt obštastnila. nebylo tomu tak. chtěl jsem ještě hovořit, Tys však to ráno toužila po letu. muž se vytratil. zůstal jen stín nad kanálem. dav se předháněl a ušlapával ty, jež nedrželi tempo. už, už se první štastlivci tísnili pod šibenicí. střádali jedovaté sliny, jimiž by, jako malými plamínky, vypálili poslední pozdrav ďáblu. tělo však milostivě chladlo, neb haslo vědomí. dav se vášnivě požíral. a po čase zmizelo i nádvoří, na jehož místě pak vyrostl Strom poznání. a zase od začátku. kam se poděl ten pes?

nad městem z neonů a lamp a z věží a z jako by ledabyle rozesetých parčíků a ulic a střech a prťavých lidských hlav mě učil Anděl rozjímat o tichu ( po tom všem ruchu jsem mu byl neskonale vděčný za svobodu ), psal zlatou střelkou verše o pokoře směrem na jih a o nenadálnosti na sever-severozápad. oči měl zapálené a tělo z pevného kovu tnulo noc cinkotem kroků, pravidelný rytmus mě uklidňoval, a to jak se snažil našlapovat tiše, ( by nás neprozradil kolemjdoucím ) na špičky, mě rozesmívalo. došli jsme tak až k okraji Vyhlídky, je to jedno z mála míst, kde se nebe ještě dotýká země a hovořím-li o noční obloze, pak má vše mnohem významnější atmosféru. ucitíl jsem v sobě zvláštní klukovskou vzpomínku, kdy jsme s kamarády pořádali půlnoční rituální obřady a pomocí kužele světla tátovy baterky vysílali vzkazy na druhý břeh. vždycky nás pak strhla řeka dětské fantazie, onen proud mě pohltil i v tuto chvíli, kdy mi Anděl dopřál dotknout se hvězdy s příznačným označením Prvotinka. potom mi uvázal duhobarevnou stuhu kolem pasu, naznačil pohyb, jímž lze obejmout Snivost v sobě a nabádal mě k letu, nemám však tolik odvahy, snad příliš lpím na zemi, snad jsem příliš lačný po očividných pocitech. 

Vrátiv se ze Světa na Zem, přivítal jsem Jaro rychlým úprkem. Chca být svědkem rozpuku, či přinejlepším jeho přímou součastí zasadil jsem se vprostřed lesa. Jeho vzduch, doposud nepoznamenaný přítomností člověka, vzbudill ve mně život v takové míře, že ožila i otlučená duše městského uháněče. Spoután jen gravitační silou visím do vesmíru hlavou vzhůru, visím a otáčím se v nezaměnitelném rytmu den-noc-den-noc.. Já, spletenec žil a cév, shluk odhodlání a představ, po dlouhé době dýchám zcela, tedy z plných plic. Vedu též dlouhé dialogy s tichem, čili rozprávím se stromy, by bylo jasno, nejsem blázen, jen na pár dní zapomínám a jde mi to k duze. Stěží zde v dlouhých rozepřích obhajuji lidské počínání. Zde nejsem tím majestátním tvorem, pýřícím se vrozenou inteligencí, zde nejsem stavitel, dobyvatel, zde jsem součástí jednoho celku. Zde jsem poučen. A kdesi ve svém upřímném já cítím, že zítra zas budu troubit na nervózní prvořidiče, že budu troubit do světa moudra o nutné pospolitosti a morální čistotě. Stydím se zde sám před všemi především  za sebe. Nutno tedy prvně odehrát ké změny v sobě. Prosím však nejdřív o černý čaj s mlékem a medem. Pak se nebe nakloní a ze své mohutné náruče sesype několik dešťových kapek, v nastalém období se není čemu divit.

Kdyby za sebou člověk při chůzi nechával otisk, například v podobě sytě zelené, žluté a bíle pastel(k)ové linky, ulice by se během několika dní proměnily v letní louku. Rukopis každého z nicnetušících malířů by se lišil, čímž by dílo získávalo na půvabu. Jsou totiž lidé, jež rýsují jen přerušované čáry, jiní zas tlusté přímky, připomínající spíš tahy štětcem. Další se zas pohybují v téměř dokonalých kruzích. Takoví lidé často bloudí a pijí černý čaj s mlékem a medem, a proto se jim dostává pozornosti. Jsou i svérázně osobití autoři, ti o svých tazích jen mluví a leckdy vybájí i nevídané barvy, odstíny až neuvěřitelné a lživé. Takoví mi jsou k smíchu, k takovému, na jehož počátku ční smutek. Nazval jsem je plagiátory výjímečnosi, ale je možné, že se mýlím a čas ukáže, že jejich mystifikace je hudbou budoucnosti. Je-li tomu skutečně tak, přál bych si ztratit sluch. Setkal jsem se několikrát i se svébytným-soběstačným uměním, to když rovnoběžku mé trasy zdobila oslňující záře ohnivé, téměř řezné rány. Takový umělec, jenž nedokáže být součástí žádné kompozice, vyhýbá se stínování a jakékoli, mnoha jinými, stvořené dílo, je rázem přisuzováno jemu pouze proto, že v tvůrčím procesu na něj přišla řeč, takový je ukryt v každém přídavném jméně směřujícím k ženské kráse.

Prožil jsem dnes Tři sezóny v pekle. Natolik sugestivně, že následně, pln vášně navštívil jsem první knihkupectví a vyplenil regál B, Bondy:

Už druhý den není listopad, krajiny večerních ulic, krom oslňujících reklam na Vánoce ale nenaznačují nic z poklidného nastolení vlády Sněhové královny. Dopíjím druhé kafe. Školní automat rozdává podmíráky, nenapadnutelně. TKanička, na níž poslední měsíce dost visím, je mi velkým zadostiučiněním. Jak přesně poděkovat těm, kteří ji vážete se mnou!? Pocit s nímž vždy odcházím z jeviště nemá daleko k objetí. A navíc Slavík, netroufl bych si zdát, že bych kdy šlápl na sedmou příčku, a když, že se nepodlomí. Vděčím vám tedy a vynasnažím se vše vrátit i s úroky. 

Představil jsem si ticho, jako by to bylo něco bezpečného. Nese v sobě památku na vůni právě popravené trávy. Svou zahradu poslední dobou ale zanedbávám. Na obratnících vykvetl tymián! Ta průzračnost náhodně kladených slov! Mé smysly už nadobro daly vale tělu, jímž jsem třiadvacet let poskytoval přístřeší. Nebylo velkorysé. Započaly však své Vanilkové veselí. Sdílím jejich nadšení pro noční vycházky. Na voru z bazalkových stonků teď vyhlížím maják, v jehož světle každé ráno větráš peřiny. Vždy je ovane vítr bleděmodré barvy, a tu pak do všech koutů a do všech cév roznášejí rackové. Racčí křídla jsou krásná.